ECLI:CZ:US:2004:2.US.552.03
sp. zn. II. ÚS 552/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. P. F., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 510/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 19 Co 472/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 10 C 209/95, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, kterými byl uznán povinným zaplatit vedlejším účastníkům, J. a J. V., částku 450.000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel rovněž napadá usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání proti uvedeným rozhodnutím. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nevyšší soud jednal v rozporu se zákonem, když dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle jeho přesvědčení měl dovolací soud dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z nesprávného právního názoru. Pochybení spočívají jednak v závěru soudů obou stupňů, že neprokázal své tvrzení o tom, že by navrhovatel odmítl kradené vozidlo převzít od Policie ČR, jednak ve skutečnosti, že soudy neuznaly jako důkaz protokol z jednání, v němž je zachycen výslech vedlejšího účastníka, který uvedl, že odmítl po nabídce Policie ČR automobil převzít. Stěžovatel tvrdí, že ačkoliv z obsahu spisu tyto vady jednoznačně vyplývají a jako důvod dovolání je uvedl, dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že o případ vad uvedených v §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nejde, protože nebyly dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají. Důvodem dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se potom dovolací soud nezabýval vůbec. Stěžovatel se proto domnívá, že Nejvyšší soud svým postupem, který je v rozporu s o. s. ř., porušil jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 ost. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud si za účelem projednání ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 209/95, z něhož zjistil, že dne 4. 10. 1994 stěžovatel jako prodávající uzavřel s J. V. jako kupujícím kupní smlouvu. Jejím předmětem byl prodej osobního automobilu značky A. za kupní cenu 450.000,- Kč, která byla stěžovateli uhrazena ze společných prostředků vedlejších účastníků. Dne 11. 10. 1994 byli vedlejší účastníci Policií ČR vyzváni k vydání předmětného vozidla z důvodu podezření, že jde o vozidlo kradené, což bylo později šetřením kriminální policie potvrzeno. Jelikož vozidlo vedlejším účastníkům nebylo vráceno, domáhali se na stěžovateli vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení.
Soud prvního stupně v záhlaví citovaným rozsudkem uznal stěžovatele povinným zaplatit vedlejším účastníkům spornou částku s 15% úrokem ročně od 30. 11. 1995 do zaplacení, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dospěl k závěru, že stěžovatel vlastníkem kradeného vozu fakticky nikdy nebyl a předmětná kupní smlouva je proto absolutně neplatná z hlediska ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Na základě plnění z neplatné kupní smlouvy se stěžovatel bezdůvodně obohatil a tento majetkový prospěch je povinen žalobcům vydat. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu ke stěžovateli shora citovaným rozsudkem potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž poukázal i na skutečnost, že stěžovatel před soudy obou stupňů neprokázal své tvrzení o tom, že by vedlejší účastníci odmítli převzít vozidlo od Policie ČR, aby se tak popř. vyhnuli povinnosti vrátit stěžovateli přijaté plnění z neplatné kupní smlouvy. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a posléze v záhlaví citovaným usnesením odmítl, jelikož shledal, že není splněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 4. 2004 poukázal na to, že stěžovatel ignoruje základní skutečnost, že dovolací soud projednal věc podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, přičemž volbu příslušného procesního předpisu ve svém rozhodnutí náležitě zdůvodnil. Občanský soudní řád v uvedeném znění neumožňoval dovolacímu soudu zvažovat zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího. Mohl tak činit pouze tehdy, připustil-li odvolací soud dovolání ve výroku rozhodnutí nebo byl-li před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu podán návrh na připuštění dovolání. Žádná z těchto situací však v projednávané věci nenastala. Pokud jde o vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, stěžovatel skutečně žádné tzv. zmatečnostní vady v dovolání netvrdil. Závěrem Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost není v části směřující proti jeho usnesení důvodná, neboť stěžovatel shledává porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu právě, a snad i výlučně, v porušení o. s. ř.
Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 26. 4. 2004 plně odkázal na napadené rozhodnutí ze dne 5. 12. 2001, č. j. 19 Co 472/2001, v němž své závěry vyložil.
Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření ze dne 11. 5. 2004 odkázal na odůvodnění všech v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů a s hodnocením důkazů, které provedly. Především pak nesouhlasí s posouzením přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy České republiky nepřísluší. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavnímu soudu tak ani nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za protiústavní.
Z výše uvedeného je patrno, že v projednávané věci se jednalo o typický občanskoprávní spor spadající do kompetence obecných soudů, kterým výhradně přísluší zvažovat postup v soudním řízení, zjišťovat a hodnotit skutkový stav, provádět výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovat je na konkrétní případy. V předmětném řízení soudy prvního a druhého stupně dospěly po řádně provedeném dokazování k závěru, že kupní smlouva nebyla platně uzavřena, neboť stěžovatel nemohl být vlastníkem vozidla, které se do jeho dispozice dostalo jako odcizené, a s ohledem na ustanovení §451 odst. 1, 2 a §457 občanského zákoníku rozhodly o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníku spornou částku.
Ústavní soud má za to, že uvedené právní závěry soudů obou stupňů nevybočují z mezí ústavnosti. Nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění jejich rozhodnutí také jednoznačně vyplývá, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k vysloveným právním závěrům, a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Námitkami stěžovatele se náležitě zabývaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí o dovolání, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud ve věci postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř.. Ve smyslu ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání správně projednal podle o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, přičemž je shledal nepřípustným. Závěry náležitě vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení, na něž Ústavní soud stěžovatele z důvodu stručnosti také odkazuje.
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů lze považovat za ústavně konformní. Věc byla soudy řádně projednána a stěžovatel, jako strana žalovaná, měl v řízení před obecnými soudy možnost využít všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Pouhá skutečnost, že stěžovatel nebyl v soudním sporu úspěšný a neztotožňuje se s právními závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě vést k porušení jeho ústavně zaručených práv.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, nebylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu