ECLI:CZ:US:2004:2.US.594.02
sp. zn. II. ÚS 594/02
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 15. července 2004 sp. zn. II. ÚS 594/02 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti usnesení Nejvyššího soudu z 10. 6. 2002 sp. zn. 26 Cdo 272/2002, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 17. 10. 2001 sp. zn. 21 Co 313/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 20. 6. 2001 sp. zn. 8 C 38/2001, a návrhu na zrušení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 2002 č. j. 26 Cdo 272/2002-72 se zrušuje.
II. Řízení o návrhu na zrušení ustanovení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se zastavuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Spolu s projednávanou ústavní stížnosti podala stěžovatelka také návrh na zrušení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále též "o. s. ř."). Přípisem ze dne 2. 6. 2004 vzala stěžovatelka tento návrh zpět s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikovaný pod č. 153/2004 Sb., a nadále se tedy domáhala pouze zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 8 C 38/2001, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 20. 6. 2001 č. j. 8 C 38/2001-34 zamítl Okresní soud v Příbrami žalobu stěžovatelky na určení, že je výlučným nájemcem bytu specifikovaného ve výroku tohoto rozhodnutí. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2001 č. j. 21 Co 313/2001-53 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, v ostatním jeho rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které považovala za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadené rozhodnutí podle ní má totiž po právní stránce zásadní význam, neboť judikatura soudů v projednávané věci je značně nejednotná. Vzniká zásadní pochybnost, zda k bytu, který byl před účinností zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, přidělen jednomu z manželů za trvání manželství jako byt podnikový a který po účinnosti tohoto zákona a zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, podmínky bytu služebního nesplňuje, může vzniknout právo společného nájmu manželů ve smyslu ustanovení §703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "o. z."). Stěžovatelka v této souvislosti poukázala i na konkrétní rozhodnutí Městského soudu v Praze, který dospěl k závěru odlišnému od závěru vysloveného v projednávané věci.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl s tím, že nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je není třeba podle §243c odst. 2 o. s. ř. odůvodňovat.
Stěžovatelka napadla uvedené rozhodnutí ústavní stížností. Domnívá se, že dovolací soud porušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť neshledal její dovolání přípustným, ač jej za takové zákon považuje. Pochybení dovolacího soudu dále spatřuje v tom, že dovolací soud své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Odkazuje přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku z roku 1999, Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku z roku 1994, Higginsová a další proti Francii z roku 1998, Van Hurk proti Nizozemí z roku 1997 a Helle proti Finsku z roku 1997, podle níž jí svědčí právo na dostatečné odůvodnění rozhodnutí. Dovolací soud přitom vycházel z ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., podle něhož usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání, protože nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení (§238 a 238a), nemusí být odůvodněno s tím, že totéž platí, bylo-li dovolání odmítnuto podle §243b odst. 1 o. s. ř. Uvedené rozhodnutí považuje stěžovatelka za rozporné s jejím právem na spravedlivý proces. Připomíná též roli Nejvyššího soudu, pokud jde o sjednocování judikatury nižších soudů. V projednávaném případě obecné soudy ve svých rozhodnutích odkazovaly na starší rozhodnutí, než které předložila dovolacímu soudu stěžovatelka. Úkolem dovolacího soudu tak bylo zaujmout k tomuto novému právnímu názoru stanovisko a řádně jej odůvodnit.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud, a vedlejšího účastníka řízení, M. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 10. 10. 2002 uvedl, že dovolání stěžovatelky neshledal přípustným, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že podmínkou pro vznik práva společného nájmu bytu manžely podle §871 odst. 4 o. z. bylo, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání manželů. Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely, nemohlo dodatečně vzniknout ani právo společného nájmu manžely. Právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídalo ustálené judikatuře dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by, v souladu se zákonem, výrok o odmítnutí dovolání odůvodnil. Nesdílí názor stěžovatelky, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla porušena jí tvrzená ústavní práva. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 11. 10. 2002 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud postupoval v projednávaném případě v souladu s občanským soudním řádem, jehož ustanovení nejsou v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami stěžovatelky. Pokud jde o závěr dovolacího soudu, dle něhož v projednávaném případě nejde o rozhodování ve věci, která by měla zásadní právní význam, domnívá se, že bylo zcela na úvaze soudu, k jakému závěru došel. Není úkolem Ústavního soudu sjednocovat výklad obyčejného práva. Konstatuje mimo jiné, že práva stěžovatelky garantovaná čl. 6 Úmluvy byla realizována již v průběhu řízení před obecnými soudy, v němž byla všechna rozhodnutí řádným způsobem odůvodněna. Právo stěžovatelky na přezkoumání pravomocného rozsudku krajského soudu cestou mimořádného prostředku jde za rámec jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Právní úprava postupu Nejvyššího soudu při projednání uvedeného mimořádného prostředku nemusí důsledně sledovat veškeré požadavky, kladené na postup soudů během řádného řízení v souvislosti s ústavně zaručeným právem účastníků na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud předesílá, že návrhem na zrušení ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. se zabýval již ve svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (publikovaném pod č. 153/2004 Sb. a uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 15), jímž uvedené ustanovení zrušil pro jeho rozpor s principy právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky) a principem rovnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud ve výše citovaném rozhodnutí pléna podrobně vysvětlil důvody, pro které považuje úpravu umožňující rozhodnutí o dovolání v uvedených případech vůbec neodůvodnit za rozpornou s ústavním pořádkem. Na tyto důvody odkazuje. Domnívá se, že důvody podrobně vyložené v citovaném nálezu se plně vztahují i na projednávanou ústavní stížnost.
Pokud se tedy stěžovatelka z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nedozvěděla (byť stručně), proč otázku předloženou mu v dovolání nepovažoval za otázku zásadního právního významu (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal Nejvyšší soud důvod), je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy právního státu. Na uvedeném závěru pak pochopitelně nic nemění argumentace Nejvyššího soudu uvedená až ve vyjádření k ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené okolnosti se proto Ústavní soud nezabýval další námitkou stěžovatelky, dle níž dovolací soud porušil §237 odst. 3 o. s. ř., neboť neshledal její dovolání přípustným, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud po provedeném řízení se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2002 č. j. 26 Cdo 272/2002-72 zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o návrh na zrušení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, Ústavní soud řízení v této části s ohledem na návrh stěžovatelky ze dne 2. 6. 2004 zastavil (§77 zákona o Ústavním soudu).