ECLI:CZ:US:2004:2.US.6.04
sp. zn. II. ÚS 6/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti C. W., zastoupeného JUDr. V. J., směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. září 2003, č.j. 7 As 3/2003-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost podanou ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. září 2003, č. j. 7 As 3/2003-54. Namítá, že napadeným rozsudkem, jakož i řízením, kterém mu předcházelo, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení článku 6 Listiny, neboť věc nebyla projednána v přiměřené době a bez zbytečných průtahů.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovatel podal dne 23. listopadu 2001 u Krajského soudu v Plzni opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary, Okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. října 2001, č. j. PÚ/465/2001-203, vydanému podle §9 odst. 4 zákona č. 229/91 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), kterým pozemkový úřad rozhodl tak, že žalobce není vlastníkem v něm blíže specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Nejdek. Svoje rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobce neprokázal příbuzenský vztah k původním vlastníkům požadované nemovitosti, ani skutečnost, že je státním občanem Československé republiky. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. ledna 2003, č. j. 30 Ca 332/2001-26, opravný prostředek žalobce odmítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že na ně nemá právo žádný z účastníků. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel ve skutečnosti žádá ochranu práva soukromoprávní povahy k jejichž řešení jsou povolány obecné soudy podle §244 odst. 1 občanského správního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění po 1. lednu 2003, a nikoliv soudy správní. V odůvodnění poučil žalobce, že do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení může podat ve věci žalobu podle části páté o. s. ř., a to u Okresního soudu v Karlových Varech.
Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal stěžovatel kasační stížnost a domáhal se, aby kasační soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stížnost zamítl a stanovil, že žádná strana nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatel za nesprávný, protože práva vyplývající ze zákona o půdě nemají soukromoprávní povahu. Podle jeho názoru jde o veřejná subjektivní práva. Zákon o půdě není soukromoprávní normou, a to ani v té části, ve které upravuje řešení restitučních nároků. Vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou je vztahem veřejného práva, nikoliv práva soukromého. Proto se jedná o veřejnoprávní věc, o níž mají rozhodovat v prvním stupni krajské soudy na základě §65 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), a nikoliv o soukromoprávní věc s kompetencí okresních soudů podle §244 o. s. ř. Ve stížnosti dále uvedl, že ustanovení §129 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §46 s. ř. s., není v souladu s ústavním pořádkem, zejména se zásadou zákazu "denegatio iustitiae". Podle jeho názoru je takto konstruován postup, při kterém osoba, která včas a řádně podala opravný prostředek proti správnímu rozhodnutí v souladu se starou právní úpravou, musí po účinnosti nové právní úpravy podat jiný opravný prostředek v jiné lhůtě a k jinému soudu. V této souvislosti se však stěžovatel nedomáhá zrušení zpochybňovaných ustanovení s. ř. s.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud musí především konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), který stojí mimo soustavu obecných soudů, jimž není instančně nadřízen. Ústavnímu soudu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího posuzovat výklad práva zastávaný obecnými soudy, pokud takovým výkladem soud nezasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona].
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také všechny ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Stěžovateli zůstal zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se mohl domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu. Je-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práv před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku, pokud napadený postup orgánu veřejné moci nezaložil přípustnost ústavní stížnosti z jiného důvodu.
Možnost přezkoumat soulad rozhodnutí správních orgánů o hmotných právech soukromoprávní povahy obecnými soudy podle novelizované části páté o. s. ř. posiluje ochranu subjektivního práva stěžovatele, což také bylo smyslem této novely.
Ústavní soud se ve svých usneseních, sp. zn. I. ÚS 59/04, ze dne 19. května 2004, a sp. zn. IV. ÚS 150/04, ze dne 1. července 2004, zabýval totožnou otázkou, která je předmětem této stížnosti. V těchto usneseních shodně dovodil, že by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval právo rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézt hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Ta nemusí být vždy zcela zřetelná, jak ostatně ukazují argumenty stěžovatele a Nejvyššího správního soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle současné úpravy soudního řízení správního a občanského soudního řízení je řízení o takovém konfliktu svěřeno speciálnímu justičnímu orgánu stanovenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zákon o rozhodování sporů"), který rovněž toto řízení upravuje. Ústavní soud je povolaný pouze k ochraně základních práva a svobod až po ukončení řízení před jinými administrativními a justičními orgány, a není oprávněn uvedený právně teoretický spor řešit. Z toho se odvíjí názor Ústavního soudu, že je třeba důsledně trvat na tom, aby případné spory soudu o pravomoc řešily nejprve obecné soudy postupem podle zákona o rozhodování sporů. Teprve v případě, že by tímto postupem bylo zasaženo do základních práv a svobod jednotlivců, mohl by eventuálně zasáhnout i Ústavní soud rozhodnutím o ústavní stížnosti.
Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je proto nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona, a proto ji soudce zpravodaj podle §43 odst. 1, písm. e) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.soudce zpravodaj