ECLI:CZ:US:2004:2.US.614.02
sp. zn. II. ÚS 614/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003 č. j. 22 Cdo 239/2003-533, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2002, č. j. 14 Co 467/99-500 ve věci rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1999 č. j. 36C 185/83-447, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Městského soudu v Brně a J. V., zast. JUDr. A.P., advokátem, jako vedlejších účastníků, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. září 2002 a doplněným dne 25. června 2003, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel napadá v plném rozsahu postup obecných soudů, které dle něj rozhodly ve věci po značných průtazích (řízení bylo zahájeno v roce 1983 a ukončeno pravomocným rozhodnutím v roce 2002) a navíc tak, že stěžovatel, který průtahy v řízení a postup soudů opakovaně napadal stížnostmi, byl potrestán konečným rozhodnutím odvolacího soudu, kterým byl v neprospěch stěžovatele změněn rozsudek soudu prvního stupně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky J.V. (žalované ve sporu) mj. tak, že nemovitost, dům č. p. 415 na pozemku p. č. 1121 v kat. území J., byla přikázána do vlastnictví žalované. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s prokázaným skutkovým stavem, soud přikázal uvedenou nemovitost do vlastnictví žalované, aniž se přesvědčil o její solventnosti (k vyrovnání vzájemných nároků) a naopak důkazní návrhy stěžovatele k prokázání výše jeho disponibilních finančních prostředků zcela pominul. Navíc vzal za prokázané, že stěžovatel má jinou možnost bydlení, vycházeje z toho, že mu byla odkázána nemovitost v k. ú. B., a to přes to, že dědické řízení (po družce stěžovatele) dosud nebylo pravomocně skončeno a v současné době probíhá před Okresním soudem v Blansku řízení o neplatnost závěti.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu dne 25. 2. 2003 odmítnuto jako opožděné dle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že opožděným podáním procesního prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nevyčerpal všechny procesní prostředky, což by mohlo zakládat nepřípustnost ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Má však za to, že v průběhu řízení před obecnými soudy došlo k takovým procesním vadám a průtahům, že ústavní stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a žádá, aby stížnost byla posuzována dle ust. §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 36 C 185/83, z nějž zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2002 č. j. 14 Co 467/99-500, nabyl právní moci dne 17. července 2002. Stěžovatel předal svou ústavní stížnost k poštovní přepravě 16. září 2002, tedy prima facie včas, ve lhůtě 60 dnů, počítané dle ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tentýž rozsudek ovšem stěžovatel napadl rovněž dovoláním, v odůvodnění v zásadě obsahově shodným s podanou ústavní stížností. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 25. února 2002 č. j. 22 Cdo 239/2003-533 odmítl. V odůvodnění Nejvyšší soud poukázal na přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (bod 17, hlava první části dvanácté zákona), dle kterého věc projednal a rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dle ust. §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění před touto novelou účastník může podat dovolání ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 17. července 2002. Dovolání podané stěžovatelem dne 16. září 2002 Nejvyšší soud posoudil jako zjevně opožděné.
Ohledně napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 467/99-500 ze dne 6. června 2002, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 36C 185/83-447 ze dne 30. června 1999 Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel však napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění po novele o. s. ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a dle tohoto znění užil i lhůtu pro podání dovolání. Nevzal při tom v potaz citované přechodné ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., dle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Opožděným podáním dovolání se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které dovolacímu soudu zabránilo, aby se jeho dovoláním zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a II. ÚS 143/2000). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. např. 25 Cdo 1650/2000) pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující změna formálního označení výroku, nýbrž především porovnání věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud pak dospěl k závěru, že dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu Brně je v tomto případě nutno považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. To se ostatně domníval i sám stěžovatel, a proto dovolání podal. Nelze se zabývat pochybnostmi o přípustnosti dovolání, jestliže jí zákon [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.] explicite stanoví. Ústavní soud proto konstatuje, že v projednávaném případě nebyla podmínka ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu naplněna.
Ústavní soud se proto k uplatněné námitce stěžovatele zabýval posouzením, zda v daném případě nelze postupovat dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) příp. b) zákona o Ústavním soudu. Podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Postup podle uvedeného ustanovení ovšem v projednávaném případě není možný. Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávaném případě tomu tak evidentně není, neboť nelze nikterak dovodit kvalifikovanou podmínku takového postupu, jíž je "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele". Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 328 an., C. H. Beck, 1999) "znak přesahování svým významem vlastních zájmů stěžovatele nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci. Sama obecnost dosahu však není podmínkou dostatečnou. V zákonné skutkové podstatě, obsažené v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je zakotven i znak podstatného přesahování svým významem vlastních zájmů stěžovatele. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jenž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě." V tomto případě má napadené rozhodnutí význam pro velmi úzký okruh osob (účastníků řízení před obecným soudem, příp. jejich rodinných příslušníků), netýká se ani sporného výkladu příslušných hmotněprávních nebo procesních ustanovení, z nichž by bylo možno jistou obecnost dovodit, tedy tento zákonný předpoklad nebyl naplněn. Stěžovatel si navíc mohl zajistit ochranu svých práv v řízení před dovolacím soudem. Svým nedůsledným procesním postupem ovšem promarnil možnost, aby Nejvyšší soud ČR jeho dovolání přezkoumal a ochranu jeho práv případně zajistil.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu v tomto případě rovněž není použitelné, a to ani s poukazem na tvrzené průtahy v řízení před obecnými soudy. Toto ustanovení přichází v úvahu vzhledem ke svému znění pouze v těch případech, kdy stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, avšak za situace, kdy řízení dosud nebylo ukončeno, tedy kdy újma, kterou stěžovatel namítá, vzniká nebo její vznik hrozí. Tohoto nástroje mohl stěžovatel užít dříve, než bylo řízení skončeno pravomocným rozhodnutím, jen tak by šlo o nástroj efektivní. Nikoliv již za situace, kdy již tato újma dle tvrzení stěžovatele byla způsobena, a nelze ji proto tímto způsobem napravit (shodně např. II. ÚS 413/97, IV. ÚS 107/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 349 an., C. H. Beck, 1994). Pouze na okraj je nutno podotknout, že v takovém případě, pokud by průtahy v řízení byly jediným namítaným porušením práva stěžovatele, musel by tomu odpovídat i petit podané ústavní stížnosti, nejenom tedy okamžik jejího podání. Ačkoliv délka řízení zjevně překročila dobu, kterou je možno označit za přiměřenou, tato skutečnost sama o sobě by nemohla být důvodem pro zrušení pravomocného rozhodnutí, neboť by to vedlo zejména k prodloužení kritizované délky řízení a prohlubování zásahu do práv účastníků řízení. Ústavnímu soudu navíc nepřísluší posuzovat, zda délka řízení měla nebo má jiný dopad, např. do majetkové sféry stěžovatele, a zda zde není dán nárok na náhradu škody, která tím stěžovateli mohla vzniknout.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh jako nepřípustný dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ohledně rovněž stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003 č. j. 22 Cdo 239/2003-533 Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal. Z obsahu napadeného usnesení zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Označený soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§240 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., bod 17. hlava první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.), která správně aplikoval a své rozhodnutí přesvědčivě a dostačujícím způsobem odůvodnil (§157 o. s. ř.). Ústavní stížnost tedy v této části je zjevně neopodstatněná a jako takovou ji Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu