ECLI:CZ:US:2004:2.US.647.02
sp. zn. II. ÚS 647/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelky M. D., zastoupena JUDr. E. N., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 1998 a ze dne 29. září 1997, sp. zn. 7C 914/95, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2002, sp. zn. 22 Co 1370/2002, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, 1) Lesů České republiky s.p. H. K. zastoupených JUDr. J. A., advokátem 2) E. P., spol. s r.o., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], doplněnou dne 8. dubna 2002 a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2002 (22 Co 1370/2002-227), jímž byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 1998 (7C 914/95-143) potvrzen ve výroku v odstavci II. a IV., ve výroku v odstavci I. a III. zůstal nedotčen. Odvolací soud dále nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání. Stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení částky 145.306,- Kč s přísl. proti vedlejším účastníkům v řízení o ústavní stížnosti 1) Lesy České republiky s.p. H.K. a 2) E. P. spol. s r.o. (právní nástupce S. a M. s.r.o.), z titulu náhrady škody způsobené jí neoprávněnou těžbou dřeva na pozemku parc. č. 929 o výměře 7.644 m2 v katastrálním území N.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nároku stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení, který je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Skutková zjištění vedou naopak jednoznačně k právnímu závěru, že se jedná o náhradu škody a za tuto žalovaný odpovídá. Stěžovatelka brojila proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, který byl vázán právním názorem soudu dovolacího také z důvodu, že rozsudek soudu nalézacího je zmatený, nepřezkoumatelný a kromě toho také věcně nesprávný. Stěžovatelka tvrdila, že byla aktivně a věcně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody ze zrušené darovací smlouvy dle restitučních předpisů s účinky ex tunc, jež obnovují původní vlastnické poměry. Dále tvrdila, že její nárok vyplývá z nájemního vztahu, který nezanikl ani při převodu nebo přechodu vlastnictví pronajímatele. Dále tvrdila, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení dispoziční zásady, podle které je soud vázán petitem žaloby (§157 o.s.ř.) a porušení zásady právní vázanosti, podle níž je soud vázán právním názorem vyššího soudu (§226 o.s.ř.).
Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se stěžovatelka cítí dotčena na svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i majetkových právech. Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení jejich (ústavně zaručených) práv, argumentovala judikaturou Ústavního soudu nepřesně označeným nálezem č. 131/94, (jednalo se zřejmě o nález ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., č. 25, Praha 1993, 1994, I. díl) a navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově (7 C 914/95), z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení částky 145.306,- Kč s přísl. proti vedlejším účastníkům v řízení o ústavní stížnosti 1) Lesy České republiky s.p. H.K. a 2) E. P. spol. s r.o. (právní nástupce S. a M. s.r.o.), z titulu náhrady škody způsobené jí neoprávněnou těžbou dřeva na pozemku parc. č. 929 o výměře 7.644 m2 v katastrálním území N. Těžbu dřeva provedl 2) vedlejší účastník na základě vytýčení porostu 1) vedlejšího účastníka, v přesně neurčené době a to koncem roku 1993 a počátkem roku 1994, když stěžovatelka se stala vlastnicí předmětného pozemku dne 13. dubna 1994 [nabytím právní moci rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. února 1994 (8C 598/93-18), ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 1994 (8C 598/93-24), jímž byla zrušena darovací smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a manželi Huszárovými].
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. září 1997 (7C 914/95-92), ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 1997 (7C 914/95-110), byla 2. žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce za bezdůvodné obohacení částku 118.604,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 9. září 1995 do zaplacení, co do zbývající částky 26.702,- Kč žalobu zamítl proti němu, a v plném rozsahu zamítl žalobu proti 1) žalovanému. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody, neboť k vytěžení porostu došlo v době kdy stěžovatelka ještě nebyla vlastníkem předmětného pozemku.
Krajský soud v Českých Budějovicích dne 5. března 1998 (6 Co 223/98-121) zrušil předchozí rozhodnutí nalézacího soudu a vyslovil závazný právní názor ke vzniku vlastnictví stěžovatelky k předmětnému pozemku a vytkl nalézacímu soudu, že stěžovatelce přiznal plnění v titulu bezdůvodného obohacení, aniž by to sama požadovala.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 1998 (7C 914/95-143) byla 2) žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 129.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 9. září 1995 do zaplacení, žaloba proti 1) žalovanému byla zamítnuta, řízení ohledně částky 16.306,- Kč bylo zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. května 1999 (6 Co 1127/99-186) změnil rozsudek soudu nalézacího tak, že 1) žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 129.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 9. září 1995 do zaplacení, společně a nerozdílně s 2) žalovaným, kterému byla uložena tato povinnost rozsudkem nalézacího soudu. Co do částky 26.702,- Kč žalobu zamítl.
K dovolání žalovaného 1) rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 18. prosince 2001 (25 Cdo 2464/2000-205) rozsudkem, kterým zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 20. května 1999 (6 Co 1127/99-186) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Krajský soud v Českých Budějovicích dne 27. června 2002 (6 Co 1370/2002-227) rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 1998 (7C 914/95-143) potvrdil ve výroku v odstavci II. a IV., ve výroku v odstavci I. a III. zůstal nedotčen a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání, neboť dovolací soud již v téže věci rozhodoval a vyslovil, že nejde již o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ústavní soud (§42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), vyzval účastníky řízení Krajský soud v Českých Budějovicích, Okresní soud v Českém Krumlově, i vedlejší účastníky řízení, Lesy České republiky s.p., E. P. spol. s r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu obecného soudu JUDr. J. Š., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že uvedla, že námitky stěžovatelky co do porušení jejich práv ve věci nejsou důvodné a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stručně zopakovala, že nové rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního názoru dovolacího soudu, oba žalované nelze zavázat k platební povinnosti společně a nerozdílně, neboť žalovanému 2) byla rozsudkem soudu nalézacího uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 129.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení nikoliv náhrady škody. Dále zdůraznila, že pro právní posouzení věci je významný vznik vlastnictví stěžovatelky k nemovitostem. Stěžovatelka nabyla vlastnictví dnem právní moci rozsudku o zrušení darovací smlouvy podle §8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o půdě", proto nebyla aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody vzniklé vykácením porostu na předmětném pozemku. Dle jejího vyjádření v daném řízení nedošlo ve vztahu ke stěžovatelce k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto se jeví ústavní stížnost neoprávněná a navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Účastník řízení sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil samosoudce Okresního soudu v Českém Krumlově, JUDr. D. L. a to tak, že v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, dále uvedl, že soudce který věc stěžovatelky vyřizoval ukončil výkon funkce k 31. červenci 2001. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.
Vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem Lesy České republiky s.p (č. 1 ) se vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že uvedl, že námitky stěžovatelky co do porušení jejich práv ve věci nejsou důvodné. Argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR i rozhodnutími obecných soudů, které považuje za správné. Ztotožňuje se s názorem obecných soudů, že vlastnictví stěžovatelky vzniklo dnem právní moci rozsudku o zrušení darovací smlouvy podle §8 odst. 4 zákona o půdě, jež má účinky ex nunc. Jedná se o rozhodnutí konstitutivní, kterým se ruší dosavadní právní vztah a vzniká nový. Ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou vydáním předmětného pozemku restituentce K., vedlejší účastník zastává shodný názor jako obecné soudy, že žádnou svoji povinnost neporušil. Bylo povinností vlastníka, aby v případě, že nejsou hranice pozemku v terénu patrné, objednal jejich geometrické vytýčení. Tak se i postupovalo v případě restituentky K.. Vedlejší účastník vyslovil svůj názor, že vlastník má znát hranice svého pozemku a respektovat je. Pokud je nezná a přitom jedná tak, že zasáhne do vlastnického práva jiného subjektu, má nést následky. To se týká i vztahu stěžovatelky k restituentce K., který ale nebyl stěžovatelkou učiněn předmětem sporu. Závěrem vedlejší účastník odkázal na obsah soudních spisů, svoje podaná stanoviska ve věci, a navrhl, aby její ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť dle jeho názoru nebyla v řízení porušena práva stěžovatelky vyplývající z Ústavy ČR a Listiny. V procedurální otázce možnosti upuštění od ústního jednání v souladu s ust. §44 zákona o Ústavním soudu, vedlejší účastník dal souhlas s upuštěním od ústního projednání.
Vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem E. P. spol. s r.o. (č. 2 ) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu pouze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatelka usiluje
o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., č. 25, Praha 1993, 1994, I. Díl, v obdobné věci není případná.
Ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná v té části, kterou navrhovala připuštění dovolání proti případnému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam rozhodnutí (ustanovení §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění před novelou provedou zákonem č. 30/2000 Sb.). Vycházeje ze skutečnosti vpředu zjištěných, posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť nepodáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatelka sama svým jednáním způsobila, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu),
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ani jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny) poukazovali stěžovatelé, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jednak jako zjevně neopodstatněná, jednak jako nepřípustná; o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu