ECLI:CZ:US:2004:2.US.66.03
sp. zn. II. ÚS 66/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. E., zastoupeného JUDr. M. W., advokátem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 25 Co 358/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 8 C 175/2002, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, a L. a J. A., zastoupených JUDr. J. Š., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. ledna 2003 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost. Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 25 Co 358/2002, kterým byl potvrzen shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům - vedlejším účastníkům řízení - částku 22.268 Kč, jako náhrada škody, která jim vznikla.
Podle závěru soudu I. stupně stěžovatel způsobil vedlejším účastníkům škodu tím, že psi v jeho vlastnictví zadávili krůty, patřící vedlejším účastníkům. Stěžovatel byl za to potrestán v přestupkovém řízení a kromě toho i z nepřímých důkazů vyplynulo, že škodu způsobili jeho psi. Na místě se totiž zachovaly stopy malého a velkého psa, přičemž právě takové psy měl ve vlastnictví. Bylo prokázáno, že jeho psi se občas toulali. Z těchto zjištění soud I. stupně dovodil příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele a vzniklou škodu. Ve skutečnosti, že stěžovatel nezabezpečil své psy před volným pohybem mimo uzavřený prostor, spatřoval soud zavinění ve formě vědomé nedbalosti.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Zejména namítl, že na rozhodnutí o přestupku zakončené blokovou pokutou, nelze aplikovat ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť na takové případy dopadá ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí proto může mít povahu pouze jednoho z důkazů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a v převážné části i s právními závěry okresního soudu. Zatímco okresní soud kladl ve svém odůvodnění na prvé místo skutečnost, že stěžovatel byl uznán vinným v přestupkovém řízení, odvolací soud dovodil, že odpovědnost stěžovatele za škodu vyplývá z řetězce nepřímých důkazů, na které rovněž poukázal i soud I. stupně. Z toho pak učinil závěr, že nemá smysl se zabývat posuzováním rozhodnutí v blokovém řízení, vydaném Policií ČR. Ve vztahu k tomuto řízení je z pohledu dokazování v řízení o náhradě škody důležité chování stěžovatele v době vzniku škody, neboť on sám připustil, že škodu vedlejším účastníkům způsobili jeho psi, a proto pokutu uloženou v blokovém řízení byl ochoten zaplatit.
Stěžovatel napadl rozsudky obou soudů ústavní stížností. Uvedl, že se odvolací soud sice odvolává na správná skutková zjištění soudu I. stupně a plně se s nimi ztotožňuje, avšak svým závěrem se od nich odchýlil. Okresní soud konstatoval, že škoda vznikla s "velkou mírou pravděpodobnosti", zatímco krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že škodu způsobili psi stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že k takovému odchýlení není možné dospět, pokud by současně nebyly zopakovány důkazy, provedené před soudem I. stupně. K tomu odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2475/99, publikovaném v Bulletinu advokacie č. 5, ročník 2001.
Rovněž poukázal na porušení zásady "in dubio pro reo", podle které nastane-li případná pochybnost, musí rozhodnutí soudu vyznít nepříznivě pro účastníka, u kterého měla být prokázána pravdivost jeho tvrzení. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 17/98. Dále uvedl, že nebyly dány předpoklady pro vydání potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tento dospěl k odlišnému právnímu závěru, kterého z účastníků tíží důkazní břemeno. Zdůraznil, že se odchýlil od skutkových zjištění soudu I. stupně, aniž by zopakoval dokazování. V uvedeném postupu proto shledal porušení svých základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud soud dospěl k jiné odpovědi na otázku, kterého účastníka tíží důkazní břemeno, měl rozsudek prvostupňového soudu zrušit. V opačném případě zasáhl do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Přitom odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 336/99.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření soudu I. i II. stupně, jakož i vedlejších účastníků. Krajský soud v Hradci Králové i Okresní soud v Hradci Králové plně odkázaly na závěry, uvedené v odůvodnění svých rozsudků.
Vedlejší účastníci prostřednictvím svého právního zástupce k ústavní stížnosti uvedli, že poté, co jim byla způsobena škoda, obrátili se na stát se žádostí o ochranu, a to konkrétně na Policii ČR, od které očekávali, že uplatněním specifických metod dojde k zdokumentování skutku, např. výjezdem policejního technika, jakož i k analýze jím provedených zjištění. Policie ČR poté, co se stěžovatel doznal, že to byli jeho psi, kteří škodu způsobili, celou věc uzavřela uložením pořádkové pokuty a žádné další důkazy nezajišťovala. Tím zůstali žalobci bez ochrany v rámci civilního řízení, a to za situace, kdy nedisponují specializovanými důkazními prostředky. Vedlejší účastníci dále popsali realitu prostředí, v němž došlo ke vzniku projednávané škody. Součástí této reality je prokazatelná existence dvou psů stěžovatele, kteří opakovaně svému majiteli utíkali, avšak součástí reality není volně se potulující smečka psů. Konstatování stěžovatele o odlišném právním závěru odvolacího soudu o tom, kterého z účastníků tíží důkazní břemeno, a odchýlení se od skutkových zjištění soudu I. stupně, vedlejší účastníci nesdílejí. Odvolací soud se se skutkovými a v převážné části i s právními závěry soudu I. stupně ztotožnil a v odůvodnění svého rozsudku na ně odkázal.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hledisek tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy V. Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které mělo být porušeno již tím, že soud I. stupně ho odsoudil k náhradě škody, ačkoliv ani podle jeho závěrů nebyly odstraněny pochybnosti, že krůty roztrhali jeho psi. Proto měla být s ohledem na zásadu "in dubio pro reo", žaloba zamítnuta. V této souvislosti se odvolává na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 17/98, které chybně označuje jako nález.
Především je třeba zdůraznit, že dokazování v civilním řízení se neřídí zásadou "in dubio pro reo", která se uplatňuje v řízení trestním. V tomto řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Soud I. stupně proto neporušil zásady spravedlivého civilního procesu, jestliže vyhodnotil důkazní situaci tak, že vedlejší účastníci unesli důkazní břemeno, pokud prokázali, že škodu s velkou mírou pravděpodobnosti způsobili psi stěžovatele. Takový závěr není v žádném rozporu se stanoviskem Ústavního soudu, vyjádřeném v usnesení sp. zn. I. ÚS 17/98, na které se stěžovatel odvolává. Dokazování v dané věci totiž nedospělo do stavu, že pravdivost skutkových tvrzení vedlejších účastníků nebylo možné potvrdit ani vyvrátit. Naopak bylo v situaci, kdy ho bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Takový závěr soudu je ústavně konformní. Ústavní soud v něm neshledává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále vytýká, že soud I. stupně dospěl k závěru, že existují pochybnosti, zda škodu žalobců způsobili psi stěžovatele, kdežto odvolací soud k tomuto závěru dospěl jednoznačně. Podle jeho názoru se tím odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu I. stupně. V takovém případě měl důkazy v odvolacím řízení zopakovat, a protože tak neučinil, zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Odvolal se přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2475/99, které bylo publikováno v Bulletinu advokacie, ročník 2001, č. 5.
Takový závěr ovšem není správný. Odvolací soud se neodchýlil od skutkových zjištění soudu I. stupně. Skutkovým zjištěním se rozumí závěr soudu o tom, které tvrzené skutečnosti má za prokázané a které nikoliv. Sama okolnost, že jeden soud takovéto zjištění označí za prokázané s přívlastkem "s velkou mírou pravděpodobnosti", a druhý bez takovéhoto přívlastku, nelze považovat za odlišné skutkové zjištění.
Stěžovatel dále vytýká, že se soudy neshodly, v jakém rozsahu ten který z účastníků řízení nese důkazní břemeno. Poukazuje na fakt, že soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel, ač byl potrestán blokovou pokutou v přestupkovém řízení, nevyvrátil věcnou správnost rozhodnutí Policie ČR, které je nutno posuzovat podle §135 odst. 2 o. s. ř. Tedy dovodil, že v tomto směru neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud se touto otázkou nezabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vznik škody je prokázán nepřímými důkazy a v takové situaci nemá význam posuzování rozhodnutí v blokovém řízení vydaného Policií ČR z hlediska ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že v daném případě je důležité chování stěžovatele v době vzniku škody, a to je prokázáno spolehlivě. Podle stěžovatele však z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl k opačnému závěru, kterého z účastníků tíží důkazní břemeno. V tom rovněž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a odvolává se na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 336/99.
Ve vztahu k předmětu sporu však nebylo pochyb mezi soudem I. stupně a odvolacím soudem, že důkazní břemeno k prokázání všech okolností, podstatných pro rozhodnutí o odpovědnosti stěžovatele za škodu, nesou vedlejší účastníci. Závěr o jeho odpovědnosti se neopíral pouze o důkaz o přestupkovém řízení, které se týkalo téhož skutku. Oba soudy shodně vyšly z celé řady důkazů, z nichž jedním bylo i toto řízení. Jediný rozdíl v postoji soudu byl v tom, že soud I. stupně posuzoval přestupkové rozhodnutí ukončené blokovou pokutou podle §135 odst. 2 o. s. ř., zatímco odvolací soud se řešením této otázky nezabýval, protože k prokázání odpovědnosti stěžovatele za škodu postačovaly ostatní provedené důkazy, včetně prokázání skutečnosti za jakých okolností uložení blokové pokuty došlo, a nebylo tudíž nutné se zabývat tím, zda rozhodnutí o uložení blokové pokuty má důkazní váhu, danou ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř., či nikoliv. Rozdíl v hodnocení důkazní síly jednoho z důkazů za situace, kdy všechny ostatní důkazy skutkový stav spolehlivě prokazují, nemůže být důvodem k porušení pravidel spravedlivého procesu.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, podle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu