ECLI:CZ:US:2004:2.US.675.02
sp. zn. II. ÚS 675/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného Mgr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2002, čj. 2 To 74/2002-2089, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2001, čj. 5 T 122/2001-1917, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 24. 10. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na tlumočení do mateřského jazyka dle čl. 37 odst. 4 Listiny, právo nedotknutelnosti obydlí dle čl. 12 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 122/2001, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 3. 12. 2001, čj. 5 T 122/2001-1917, stěžovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, trestným činem braní rukojmí podle §234a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil trest propadnutí věci a trest vyhoštění na dobu deseti let. Rozhodl i o náhradě škody. Stejným rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobžalovaných V. S., V. H. a A. Z. Trestné jednání stěžovatele i spoluobžalovaných je podrobně popsáno ve skutkové větě, která je součástí výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel i spoluobžalovaní se proti odsuzujícímu rozsudku odvolali. Odvolání v neprospěch všech obžalovaných podal také státní zástupce. Vrchní soud v Praze rozhodl o všech odvoláních rozsudkem ze dne 2. 5. 2002, čj. 2 To 74/02-2089. Z podnětu odvolání obžalovaného S. a státního zástupce zrušil napadený rozsudek v části týkající se tohoto obžalovaného a znovu rozhodl o jeho vině a trestu. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele a obžalovaných H. a Z. a odvolání těchto obžalovaných zamítl. Stěžovatel i spoluobžalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl usnesením ze dne 12. 2. 2003, čj. 6 Tdo 1104/2002-2251. Odmítl i dovolání ostatních spoluobžalovaných.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Namítá, že odvolací soud své zamítavé rozhodnutí odůvodnil velmi stručně odkazem na správné závěry soudu I. stupně. S odvolacími námitkami se vypořádal obecným závěrem, že je podkládá za neopodstatněné. Stěžovatel má za to, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a klade si otázku, zda takto nedostatečně odůvodněné rozhodnutí je vůbec přezkoumatelné. Za stěžejní důkaz označuje úřední záznam o vydání věci ze dne 13. 2. 2000 o dobrovolném vydání výkupného stěžovatelem. Upozorňuje na to, že při jeho sepisu nebyl seznámen se svými právy, včetně práva na tlumočení. Orgány činné v trestním řízení s protokolem přesto zacházejí jako s výpovědí svědka či obviněného a přisuzují mu stejnou právní relevanci. Za další důkaz, jenž vybočuje z rámce ústavnosti, označuje videozáznam zachycující nález výkupného v rodinném domě v M. ul. v Praze, z něhož soudy dovodily, že stěžovatel ukázal, kde je uschováno výkupné. Samotný úkon označuje jako nezákonnou domovní prohlídku, neboť vstup policie do domu nebyl proveden za souhlasu jeho vlastníků či uživatelů, přičemž souhlas stěžovatele nebyl žádným způsobem prokázán. Z postoje soudů dle stěžovatele vyplývá, že příslušná úprava trestního řádu o podmínkách domovní prohlídky (zejména podmínka soudního příkazu), byla v uvedeném případě v podstatě "suspendována". Má za to, že s ohledem na neoprávněný vstup policie do domu je nutno veškeré důkazy pořízené na základě prohlídky kvalifikovat jako procesně nepoužitelné. Poukazuje také na předmětný videozáznam, z něhož není patrné, že by označil místo, kde mají být peníze schovány, záznamem není zachycen ani vstup do domu. Vyslovil přesvědčení, že záznam byl evidentně sestříhán, čímž policisté znemožnili přezkoumání svého postupu. Poukazuje na to, že přes význam nálezu výkupného policie neprovedla ohledání místa nálezu, nepokusila se o zajištění dalších stop, nezapečetila uvedený dům a neinformovala vlastníka domu. Tlumočnice přítomná u hlavního líčení navíc jednoznačně potvrdila, že na záznamu je zachycena další rusky mluvící osoba. Záznam tak nepřímo potvrdil výpověď stěžovatele, že výkupné bylo nalezeno až poté, kdy se do domu dostavila další rusky mluvící osoba. Obdobný exces stěžovatel shledává při použití odposlechů telefonních hovorů ve spojení se znaleckým posudkem z oboru fonoskopie. Upozorňuje na tvrzení znalkyně, že kvalita odposlechů i srovnávacích nahrávek byla velmi nízká, a že by pro kvalitní posouzení potřebovala srovnávací nahrávky v minimální délce 10 minut. Stěžovatel poukazuje na to, že nikdy žádný srovnávací vzorek svého hlasu vyšetřujícím orgánům neposkytl. Za srovnávací vzorek byla dle stěžovatele použita věta v ruštině, která je zachycena na videozáznamu z domu v M. ul. Stěžovatel znovu připomíná, že záznamem byla prokázána přítomnost více rusky mluvících osob, a je proto pouhou domněnkou, že by uvedenou větu pronesl právě stěžovatel. Nadto hlasový záznam ruské věty trvá 4 - 6 sekund, což je v rozporu s prohlášením znalkyně, že měla k dispozici srovnávací vzorky v délce 2 - 3 minuty. Stěžovatel poukazuje i na další důkazy, jež jsou stiženy podstatnými procesními vadami, a to důkaz odborným vyjádřením o morfologické shodě vlasů (nebyl proveden důkaz vlasy zjištěnými na kukle, není zřejmé, kdy a kde policie získala srovnávací vzorek), důkaz mobilním telefonem Nokia 3210 (stěžovatelovo vlastnictví bylo dovozeno na základě protokolu sepsaného se stěžovatelem bez tlumočníka), důkaz domovní prohlídkou domu v M. a důkazy zajištěné při jejím provádění (nebyli přizváni obhájci obviněných). Stěžovatel vyslovuje závěrem názor, že ani mimořádná společenská nebezpečnost trestné činnosti a případná podezření k určitým osobám nezbavují orgány činné v trestním řízení povinnosti postupovat v souladu se zákonnými předpisy a povinnosti dbát ústavně zaručených práv a svobod. S ohledem na četnost zjištěných pochybení při pořizování, použití a hodnocení důkazů došlo dle stěžovatele k překročení mezí a zásad spravedlivého procesu.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření poukázal na to, že odvolání stěžovatele bylo prakticky shodné s obhajobou, kterou uplatnil v hlavním líčení. Vrchní soud proto v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na písemné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který se s jeho obhajobou podrobně vypořádal. Navrhl, aby Ústavní soud podané stížnosti nevyhověl.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku.
V jádru ústavní stížnosti leží výhrady proti hodnocení provedených důkazů, z čehož stěžovatel dovozuje, že obecné soudy učinily nesprávný právní závěr o jeho vině. Některé z použitých důkazů přitom označuje za nezákonné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. Zaměřil se tudíž na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a zda důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnil vyčerpávajícím způsobem. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se odvolací soud nezabýval jeho odvolacími námitkami. Nutno vyjít ze skutečnosti, že s těmito námitkami, jejichž podstatou je především tvrzení o nezákonnosti použitých důkazů, se vypořádal již soud prvního stupně. Protože odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto závěry znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně odvolací soud jako na správné odkázal. Ústavní soud neshledal v takovém postupu nic neústavního.
Ke stěžovatelem tvrzené nezákonnosti některých použitých důkazů považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že většina námitek byla stěžovatelem uplatněna již v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby v řízení před obecnými soudy. Odůvodnění ustavní stížnosti je v tomto směru shodné s odůvodněním odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. Ústavní soud znovu opakuje, že mu nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů a přehodnocovat provedené dokazování. Odkazuje v tomto směru na své závěry, vyslovené v předcházejících odstavcích. Přesto považuje za vhodné uvést nad rámec odůvodnění rozsudků obecných soudů následující:
Z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že v bytě na M. ulici v Praze nebyla prováděna domovní prohlídka, jak se snaží dovodit stěžovatel. Příslušné policejní orgány jely do tohoto bytu (od něhož stěžovatel vydal klíče) spolu se stěžovatelem poté, kdy v rámci vytěžení získaly od stěžovatele informace o místu uschování peněz získaných stíhanou trestnou činností i jeho souhlas s vydáním těchto peněz (záznamy o podaném vysvětlení podle ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu nejsou důvodně v trestním spise založeny, neboť se nejedná o důkazy, které by bylo možno použít v řízení před soudem). Tyto skutečnosti ovšem jednoznačně vyplývají z výpovědí policistů, kteří tento zákrok prováděli, tj. svědků I. P. a J.R. Do předmětného bytu jeli pouze převzít peníze, přičemž dům jim pomáhal nalézt stěžovatel. V bytě provedli toliko tzv. bezpečnostní prověrku místností a poté dle pokynů stěžovatele zajistili ukryté peníze, což vyplývá jak z výpovědí shora jmenovaných svědků, tak i z výpovědi dalšího svědka v bytě přítomného, a to J. S. Z uvedeného lze dovodit, že policisté důvodně předpokládali, že stěžovatel se vstupem do bytu souhlasí. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o domovní prohlídku, nýbrž výlučně o zajištění finančních prostředků v bytě ukrytých, nebyla pořizována fotodokumentace bytu, neprovádělo se ohledání a nebyly zajišťovány případné stopy. Nebylo proto třeba postupovat podle ustanovení §82 a násl. trestního řádu, jak se mylně domnívá stěžovatel.
Při posouzení námitky, že při vydání peněz nebyl přítomen tlumočník a že stěžovatel nebyl schopen pronést výrok, jenž je zaznamenán v protokolu o vydání věci ze dne 13. 2. 2000, vyšel soud z výpovědi svědka R., který u hlavního líčení uvedl, že výpověď v protokole byla sepsána na základě toho, co vyplynulo z jednání se stěžovatelem. Tento svědek i svědek P. přitom shodně vypověděli, že stěžovatel byl schopen základní komunikace a hovořil lámanou češtinou. Přítomnost tlumočníka proto nebyla nutná. Navíc je třeba zdůraznit, že protokol o vydání věci není jediným a rozhodujícím důkazem usvědčujícím stěžovatele ze stíhané trestné činnosti. I případná neúčinnost protokolu pro neúčast tlumočníka při jeho sepsání by proto neměla vliv na závěr soudu, že vina byla stěžovateli prokázána. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, totiž vycházel především z výpovědi svědkyně I. M., protokolu o domovní prohlídce v domě č. 10 v M., včetně důkazů tam zajištěných, a ze znaleckého posudku z odvětví kriminalistické fonoskopické expertízy, jakožto z důkazů přímo stěžovatele usvědčujících.
Stěžovatel označuje za nezákonnou i domovní prohlídku provedenou v domě č. 10 v M., k níž nebyl přizván jeho obhájce. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že tato domovní prohlídka byla provedena dne 13. 3. 2000 na základě příkazu soudce Okresního soudu Brno-venkov. Přítomna byla majitelka bytu, její syn a jako nezúčastněná osoba člen Rady Obecního úřadu M. Předchozí výslech stěžovatele i spoluobviněných nebyl proveden, neboť tito odmítli vypovídat. O domovní prohlídce byl sepsán protokol a byla pořízena fotodokumentace. Příslušná ustanovení trestního řádu, upravující podmínky domovní prohlídky jako přípustného zásahu do ústavně zaručené nedotknutelnosti domovní svobody, tak byla respektována. Námitku stěžovatele, že nebyl o tomto úkonu vyrozuměn jeho obhájce, shledal Ústavní soud neopodstatněnou. Nutno vyjít z ustanovení §165 odst.1, 2 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001, dle něhož obhájce je již od sdělení obvinění oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech. Vyšetřovatel je povinen, pokud mu obhájce oznámí, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, sdělit mu včas dobu a místo konání úkonu, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Vyšetřovatel nebyl v daném případě povinen obhájci stěžovatele Mgr. Z. sdělit termín a místo konání domovní prohlídky, neboť tento advokát před datem konání domovní prohlídky vyšetřovateli neoznámil, že se chce vyšetřovacích úkonů zúčastnit. Učinil tak až podáním ze dne 28. 4. 2000 doručeným Krajskému úřadu vyšetřování Středočeského kraje dne 4. 5. 2000, v němž požádal, aby byl vyrozumíván o všech úkonech. Lze proto uzavřít, že soudy nepochybily, pokud shledaly domovní prohlídku zákonnou, stejně jako důkazy při ní zajištěné.
Stěžovatel zpochybňuje i důkazy získané odposlechem telefonních hovorů ve spojení se znaleckým posudkem z oboru fonoskopie. Namítá, že vlastnictví stěžovatele k mobilnímu telefonu, jenž byl odposloucháván, bylo dovozeno z protokolu sepsaného bez přítomnosti tlumočníka. Dále tvrdí, že znalkyně neměla k dispozici dostatečný srovnávací vzorek hlasu stěžovatele, takže ztotožnění hlasu stěžovatele s pořízenými odposlechy není možno jako důkaz akceptovat. Ani těmto námitkách nelze přiznat opodstatněnost. Z připojeného spisu je zřejmé, že srovnávací vzorek hlasu stěžovatele byl opatřen dne 7. 12. 2000 ve Vazební věznici Praha - Ruzyně (č.l. 1220 - 1222). Jeho analýza se závěrem o možnosti s tímto vzorkem pracovat je obsažena ve znaleckém posudku Mgr. M. S., znalkyně z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická fonoskopiská expertiza. Znalkyně své závěry uvedené v posudku, včetně jeho dodatků, při hlavním líčení dne 18. 10. 2001 potvrdila a k dotazům obhajoby velmi podrobně objasnila postup při jeho zpracování. Nutno zdůraznit, že soud prvního stupně při hodnocení tohoto důkazu postupoval v plném souladu se zásadou "in dubio pro reo", neboť se zabýval výlučně tou částí telefonních záznamů, kdy znalkyně jednoznačně ztotožnila stěžovatele jako mluvčího na záznamu. Nezabýval se případy, kdy dospěla k určité, byť i vysoké míře pravděpodobnosti ztotožnění jeho hlasu. K další námitce, že protokol o zajištění předmětného mobilního telefonu u stěžovatele byl sepsán bez přítomnosti tlumočníka, je třeba uvést, že dle spisového materiálu byl dne 13. 2. 2000 (po zadržení stěžovatele) sepsán úřední záznam (č.l. 40 - 42), který obsahuje seznam věcí zajištěných u stěžovatele, mezi kterými je uveden i předmětný mobilní telefon. Jedná se o záznam orgánů činných v trestním řízení, jehož správnost tyto orgány garantují a který slouží též jako potvrzení o věcech, které zadržená osoba vydala, příp. jí byly odňaty. Při pořizování takových úředních záznamů není účast tlumočníka zpravidla nutná. Navíc je třeba zdůraznit, že není podstatné, zda předmětný mobilní telefon byl či nebyl vlastnictvím stěžovatele, neboť soudy neposuzovaly jako důkaz vlastnictví telefonu, nýbrž znalecký posudek, kterým byl stěžovatel jednoznačně ztotožněn jako mluvčí na nahrávce odposlechů ze dne 12. 2. 2000 v 01.22 hodin, a hodnotily jako důkaz obsah tohoto zaznamenaného hovoru.
Stěžovatel konečně namítá, že důkaz odborným vyjádřením o morfologické shodě vlasů nebyl proveden samotnými doličnými předměty, tj. vlasy zajištěnými na kukle, což je dle jeho názoru v rozporu se zásadou ústnosti. Má za to, že ani není zřejmé, kde a kdy získala policie srovnávací vzorek jeho vlasů. Zásada ústnosti, vyjádřená v čl. 96 odst. 2 Ústavy i čl. 38 odst. 2 Listiny a rozvedená v ustanovení §11 trestního řádu znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a ústně provedených důkazů. Vyplývá z ní, že obžalovaný, svědci, znalci a další osoby vypovídají zásadně ústně. Pokud se provádí důkaz listinou, musí být listina přečtena. Důkazem prokazujícím skutečnost, že morfologické vlastnosti vlasu zajištěného na jedné z černých kukel použitých při páchání trestné činnosti zapadají do variability morfologických vlastností vlasů stěžovatele, je v daném případě odborné vyjádření, které bylo ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 trestního řádu vypracováno Policií ČR, odborem kriminalistické techniky a expertíz - obor biologie. Jedná se tedy o důkaz listinný, který byl v souladu s ustanovením §213 odst. 1 trestního řádu přečten při hlavním líčení dne 28. 11. 2001 a obhájce stěžovatele se k němu vyjadřoval. Z výše uvedeného vyplývá, že zásada ústnosti byla dodržena, stejně jako právo vyjádřit se k provedenému důkazu. Ústavní soud dále poznamenává, že pokud je zajištěný biologický materiál podroben odbornému zkoumání a jeho výsledky jsou obsaženy v odborném vyjádření (event. znaleckém posudku) příslušného odborného pracoviště, je důkazem toto odborné vyjádření. Provedení důkazu samotným biologickým materiálem (v daném případě zajištěným vlasem a srovnávacím vzorkem vlasu) by postrádalo jakýkoli smysl. K posouzení takového materiálu je třeba odborných znalostí a použití specifických odborných metod a právě z tohoto důvodu byl materiál podroben odbornému zkoumání, jehož závěr ve formě odborného vyjádření je podle ustanovení §89 odst. 2 trestního řádu důkazem v řízení před soudem. Neobstojí ani námitka, že není zřejmé, kdy byl stěžovateli srovnávací vzorek vlasů odebrán. Z úředního záznamu (č.l. 1105 spisového materiálu) vyplývá, že tento vzorek byl stěžovateli odebrán dne 13. 2. 2000 v objektu Okresního ředitelství Policie ČR Praha - východ.
Ústavní soud uzavírá, že vina stěžovatele byla prokázána na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití zákonných procesních prostředků. Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu