ECLI:CZ:US:2004:2.US.7.04
sp. zn. II. ÚS 7/04
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti V. P., právně zastoupeného JUDr. V. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2046/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 55 Co 173/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 12 C 173/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Jak uvedl v ústavní stížnosti, je na základě postupní smlouvy uzavřené s prarodiči V. a A. P. ze dne 7. 11. 1970 vlastníkem pozemkové parcely v k. ú. Újezd u Průhonic. Prarodiče se stali vlastníky této parcely o výměře 4 120 m2 v roce 1953. Uvedená parcela byla rozdělena na dvě části o výměře 2097 m2 a 2023 m2. V roce 1970 byla parcela o výměře 2097 m2 převedena na stěžovatele a o výměře 2023 m2 na A. D., který ji kupní smlouvou ze dne 7. 10. 1982 převedl do podílového spoluvlastnictví vedlejším účastníkům řízení. Pozdějším přečíslováním byla Střediskem geodézie Praha parcela označena parcelním číslem 672. V roce 1989 byla parcela č. 672 geometrickým plánem č. 106994-844-89 ze dne 20.12. 1989 rozdělena na tři části a dohodou o zrušení podílového spoluvlastnictví k původní parcele bylo toto spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno tak, že vedlejší účastníci - manželé získali do bezpodílového vlastnictví každý jednu parcelu.
V roce 1998 stěžovatel při přeměřování a vytyčování hranic pozemku a z geometrického plánu č. 520-205/98 zjistil, že část jeho parcely, je oplocena a užívána vedlejšími účastníky. U těchto pozemků bylo katastrálním úřadem pro Prahu-město vyznačeno duplicitní vlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl přesvědčen o neoprávněném zásahu vedlejších účastníků do svého vlastnického práva, domáhal se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 určení vlastnického práva k těmto pozemkům. Obvodní soud pro Prahu 4 však jeho žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastníci vlastnické právo k předmětným pozemkům vydrželi. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel proto podal dovolání, jehož přípustnost spatřoval v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť dle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo v nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutími shora uvedených obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy I. a II. stupně se dle jeho názoru nedostatečně vypořádaly s námitkou, že k uvedeným nemovitostem ze strany vedlejších účastníků nebyla splněna základní podmínka oprávněné držby, a to, že vedlejší účastníci byli v dobré víře, že jim část oplocených pozemků patří. Soudy, jak v hodnocení důkazů tak i v odůvodnění svých rozhodnutí, opomenuly výpovědi vedlejších účastníků p. H. a p. H., kteří sami uvedli, že oplocení pozemků prováděli mimo geometrické hranice. Skutečnost, že sami vedlejší účastníci věděli, že oplocují pozemek mimo geometrické hranice, zůstala soudy prakticky nepovšimnuta. Obecné soudy se při posuzování dobré víry na straně vedlejších účastníků vůbec nijak nevypořádaly s námitkou stěžovatele o zjevném nepoměru (25 %) části pozemku, která má být předmětem vydržení k pozemku, který byl ve vlastnictví vedlejších účastníků. Při posuzování dobré víry nelze vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele nebo z jeho tvrzení, ale dobrou víru je třeba posuzovat ve vztahu ke všem okolnostem. Stěžovatel proto tvrdí, že obecné soudy nerozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu a právní závěry soudů jsou v nesouladu se skutkovým zjištěním.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR, Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 4. Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR uvedl, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR přehlíží tu skutečnost, že pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné především to, jak jsou v něm vymezeny dovolací důvody. Dovolání stěžovatele v této věci obsahovalo především námitky proti úplnosti dokazování a správnosti skutkových závěrů, na nichž byla rozhodnutí soudů nižších stupňů postavena, a tento dovolací důvod nemůže s ohledem na ust. §241a odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 cit. zákona založit. Právní otázky, které byly pro rozhodnutí soudů nižších stupňů podstatné a které podle stěžovatele zakládaly přípustnost dovolání, byly již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny (viz rozsudek 22 Cdo 148/98, 22 Cdo 1193/98). Přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu tuto judikaturu respektoval, a tak nejde ani o otázky, které mají zásadní právní význam, jak je charakterizován v §237 odst. 3 o.s.ř.
Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu 55 Co ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření ze dne 4. 3. 2004 uvedl, že byl dostatečně a úplně zjištěn skutkový stav a soud se vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi skutečnostmi tvrzenými účastníky. Jednotlivé důkazy byly hodnoceny v souladu s §132 o.s.ř.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v něm posuzoval toliko přípustnost podaného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To znamená, že se v dovolacím řízení zabýval pouze tím, zda předmětná právní otázka je či není zásadního právního významu. Dospěl k závěru, že se jedná o otázku, která již byla v jeho judikatuře vyřešena, a proto se nejedná o otázku zásadního právního významu. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Za tohoto stavu se Ústavní soud ani v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci.
K ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obecné soudy při projednávání žaloby stěžovatele na určení vlastnictví k nemovitostem dospěly k závěru, že žalovaní (vedlejší účastníci) v dobré víře nepřetržitě od 7. 10. 1982 minimálně do 24. 8. 1998 drželi a užívali pozemky, které jsou předmětem sporu, jako své vlastní. Protože tak uplynula desetiletá lhůta, kterou zákon stanoví pro vydržení, vedlejší účastníci tyto pozemky vydrželi. Občanský zákoník v §134 stanoví podmínky vydržení. Obecné soudy na základě provedených důkazů v dané věci shledaly, že podmínky citovaného ustanovení byly splněny a že vedlejší účastníci jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Svá rozhodnutí soudy řádně odůvodnily a konstatovaly, že bylo prokázáno, že vedlejší účastníci (žalovaní) nabyli původní pozemek od A. D. již oplocený a že v kupní smlouvě nebyla uvedena přesná výměra pozemku (a to ani v postupní smlouvě a kupní smlouvě z roku 1970). Poprvé byli vedlejší účastníci vyrozuměni o tom, že jimi využívané oplocené pozemky zasahují do pozemku žalobce až dopisem stěžovatele ze dne 29. 7. 1998 a neshody ohledně jejich výměry se objevily již v roce 1998 při vytyčování hranic pozemků.
Základním předpokladem pro nabytí vlastnického práva vydržením je oprávněná držba po stanovenou dobu (§130 a §134 občanského zákoníku). Tato doba činí v případě nemovitých věcí 10 let. Oprávněnost držby žalovaných, jakož i stanovená desetiletá vydržecí doba, byla v řízení před obecnými soudy dostatečným způsobem prokázána. Obvodní soud pro Prahu 4 své rozhodnutí jak v rovině skutkové, tak i právní, logickým a věcně přesvědčivým způsobem odůvodnil, Městský soud v Praze se s právními závěry soudu prvého stupně rovněž ztotožnil, i když by bylo možné vytknout mu příliš obecné odůvodnění. To však nemění nic na skutečnosti, že po provedeném dokazování a po zhodnocení důkazů bylo vydržení předmětných pozemků prokázáno. Rozsah důkazů, jakož i hodnocení těchto důkazů, je zásadně věcí obecných soudu, Ústavní soud by do takového hodnocení mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by shledal mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry soudů extrémní nesoulad (viz dostupná judikatura Ústavního soudu). Takový nesoulad však podle názoru Ústavního soudu ve věci nenastal.
Podstatou ústavní stížnosti je tak pouze nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat tvrzené porušení ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než si stěžovatel představoval, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny.
Ústavní soud, který, jak již bylo výše uvedeno, není další instancí v systému obecného soudnictví, v projednávané věci neshledal porušení práva na soudní ochranu, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu