ECLI:CZ:US:2004:2.US.704.02
sp. zn. II. ÚS 704/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. J. S., a 2) PhDr. M. S., zastoupených JUDr. G. S., advokátem, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2002 č. j. Zn 1692/2002-23, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 11. 7. 2002 č. j. Zn 1692/2002-20 a proti usnesení policejního orgánu Obvodního ředitelství Policie ČR pro Prahu 1 - Služba kriminální policie a vyšetřování ze dne 27. 6. 2002 ČVS: OR 1-1058/SVHK-2002 takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností ze dne 10. 11. 2002 se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených usnesení státního zástupce a policejního orgánu a dále navrhují, aby Ústavní soud těmto státním orgánům zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených práv a přikázal jim postupovat v souladu s ustanoveními trestního řádu.
Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozhodnutími a vadným postupem státního zástupce a policejního orgánu byla porušena jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a právo vlastnické, konkrétně pak ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Je třeba konstatovat, že již samotný návrh na zahájení řízení trpí některými vadami, které by samy o sobě mohly vést k odmítnutí návrhu podle §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tak např. v bodě I. návrhu na zahájení řízení se uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2002 č. j. Zn 1692/2002-23, zatímco petit návrhu (č. l. 23) se domáhá zrušení usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 11. 7. 2002 č. j. Zn 1692/2002-20. Zvláštní plná moc advokáta pro zastupování před Ústavním soudem ze dne 2 10. 2002 je podepsána toliko stěžovatelkou, nikoliv však stěžovatelem.
Nehledě na tyto procesní vady zabýval se Ústavní soud též věcnými důvody, uvedenými v ústavní stížnosti a z obsahu spisu zjistil:
Stěžovatelé podali u policejních orgánů trestní oznámení, směřující proti J.L., bývalému jednateli spol. C. T. s.r.o. a proti Ĺ. H., jednateli společnosti C.,s.r.o. Jmenovaní se údajně měli dopustit trestných činů zpronevěry, podvodu, neoprávněného podnikání a krádeže v souvislosti se svými podnikatelskými aktivitami v období let 1997-2000. Ve věci bylo postupem před zahájením trestního stíhání prováděno policejními orgány rozsáhlé šetření, v jehož závěru vydal policejní rada Obvodního ředitelství Policie ČR pro Prahu 1 - Služba kriminální policie a vyšetřování dne 27. 6. 2002 pod č. j. ČVS: OR 1-1058/SVHK-2002 usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. ř., protože nešlo o podezření z trestného činu. Proti usnesení policejního orgánu o odložení věci podali oba stěžovatelé stížnost ke státnímu zástupci.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 vydal v této věci dvě rozhodnutí: 1. usnesením ze dne 11. 7. 2002 č. j. Zn 1692/2002-20 zamítnul stížnost PhDr. M. S. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. 2. usnesením ze dne 10. 9. 2002 č. j. Zn 1692/2002-23 zamítnul stížnost Mgr. J. S. podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť stížnost byla podána osobou neoprávněnou.
Stěžovatel PhDr. M. S. podal proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 11. 7. 2002 č. j. Zn 1692/2002-20 ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 615/02 odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, protože byla podána po zákonem stanovené době.
Oba stěžovatelé nyní další ústavní stížností ze dne 10. 11. 2002 napadají usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne10. 9. 2002 č. j. Zn 1692/2002-23 a v souvislosti s tím také předchozí usnesení téhož státního zástupce ze dne 11. 7. 2002 č. j. Zn 1692/2002-20, jakož i usnesení policejního orgánu Obvodního ředitelství Policie ČR pro Prahu 1 - Služba kriminální policie a vyšetřování ze dne 27. 6. 2002 ČVS: OR 1-1058/SVHK-2002. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel PhDr. M. S. není legitimován k tomu, aby ústavní stížností napadal usnesení státního zástupce ze dne 10. 9. 2002 č. j. Zn 1692/2002-23, protože výrok tohoto usnesení se ho vůbec netýká.
Podstata nynější ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že trestní oznámení, podané stěžovateli na občany J. L. a Ĺ. H., bylo policejním orgánem neoprávněně odloženo podle §159a odst. 1 tr. ř. Podle přesvědčení stěžovatelů měl policejní orgán zahájit trestní stíhání J. L. a Ĺ. H. pro oznámené trestné činy. Policejní orgán údajně neobjasnil náležitě skutkový stav věci a dopustil se neodůvodněných průtahů a dalších nesprávností při prověřování trestního oznámení. Státní zástupce tím, že neodstranil vady řízení, nesplnil svůj úkol řádného dozoru nad přípravným řízením a při rozhodování o stížnostech proti usnesení policejního orgánu učinil chybné právní závěry.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by právní závěry státního zástupce a policejního orgánu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že charakteristickým znakem moderního právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Neexistuje žádné ústavně zaručené subjektivní veřejné právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, publikováno in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 7, usn. č. 5; též usnesení ÚS ze dne 19. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 425/03). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze proto spatřovat porušení takových práv stěžovatelů, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu