ECLI:CZ:US:2004:2.US.722.02
sp. zn. II. ÚS 722/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Klášter premonstrátů T., zastoupený Mgr. R. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2002, sp. zn. 10 Co 643/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona), v soudním řízení o zaplacení přesčasových hodin vedlejšímu účastníku, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2002, (10 Co 643/2002), kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu Karlovy Vary ze dne 26. června 2002 (14 C 27/99-146), a to tak, že zpětvzetí návrhu do částky 46.565,80 s příslušenstvím není účinné. Stěžovatel tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i norem procesního práva [zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.")], v důsledku toho je v rozporu s ústavně stanoveným postupem, projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, nepřezkoumatelné a vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu.
Porušení těchto ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo nezákonným a neústavním způsobem změněno procesní rozhodnutí soudu nalézacího a stěžovatel neměl k dispozici žádný opravný prostředek, aby se mohl bránit proti takovému jednání v soustavě obecných soudů. Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného jako podání stěžovatele v řízení před obecnými soudy, stěžovatel jako žalovaný v předchozím řízení tvrdil, že vedlejší účastník při ústním jednání dne 26. června 2002 vzal žalobu zpět co do částky 46.565,80 Kč a obecný soud usnesením ze dne 26. června 2002 (14 C 27/99-146) rozhodl, že řízení se zastavuje, a to, aniž by vedlejší účastník svůj návrh jakkoli odůvodnil. Odvolací soud podle názoru stěžovatele o odvolání vedlejšího účastníka rozhodl dne 13. září 2002 (10 Co 643/2002) nesprávně tak, že zpětvzetí návrhu do částky 46.565,80 Kč není účinné. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné především připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje v řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1994).
Soudní řízení před obecnými soudy se řídilo o.s.ř. Ustanovení §103 o.s.ř. ukládá soudům kdykoli za řízení přihlížet z úřední povinnosti, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
Odvolací soud v řízení správně aplikoval ustanovení §96 odst. 5 o.s.ř., neboť, byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí ve věci již nabylo právní moci, odvolací soud rozhodl, že zpětvzetí není účinné. Odvolací soud toto rozhodnutí vydal s ohledem na skutečnost, že nalézacím soudem již bylo pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem ze dne 6. února 2002 (14 C 27/99-120). Ve výroku rozsudku II. bylo uvedeno, že do částky 46.565,80 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá a rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. března 2002. Vedlejší účastník (žalobce) při ústním jednání dne 26. června 2002 učinil zpětvzetí žaloby do částky 46.565,80 Kč s příslušenstvím a nalézací soud ze dne 26. června 2002 (14 C 27/99-146) vydal usnesení, že řízení se do částky 46.565,80 Kč s příslušenstvím zastavuje. Nelze shledávat žádná pochybení v odvolacím řízení, pokud odvolací soud pro překážku věci pravomocně rozhodnuté rei iudicatae, která bránila tomu, aby bylo o stejné věci znovu rozhodnuto, změnil usnesení nalézacího soudu a rozhodl, že zpětvzetí není účinné. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu došlo k napravení vadného postupu v řízení před soudem prvního stupně. Ústavní soud neshledal, že by postupem odvolacího soudu (ve shodě s §169 o.s.ř.), bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatele (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecným soudem mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny a Ústavy České republiky) poukazoval stěžovatel, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu