ECLI:CZ:US:2004:2.US.73.03
sp. zn. II. ÚS 73/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 5. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 73/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S. proti usnesení Nejvyššího soudu z 21. 11. 2002 sp. zn. 26 Cdo 1039/2002, usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 6. 2001 sp. zn. 8 Co 560/2001 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze 4. 4. 2001 sp. zn. 62 C 450/2000 o zastavení řízení o stěžovatelčině žalobě, jíž se domáhala zaplacení peněžité částky.
I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 11. 2002 č. j. 26 Cdo 1039/2002-49, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2001 č. j. 8 Co 560/2001-13 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2001 č. j. 62 C 450/2000-7 se zrušují.
II. Návrh stěžovatelky, aby náklady jejího zastoupení zaplatil stát, se zamítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 31. 1. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a rozhodl, že náklady spojené s jejím právním zastoupením zaplatí stát.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 62 C 450/2000, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelka se žalobou ze dne 16. 10. 2000 domáhala po žalovaném Úřadu městského obvodu Ostrava-Jih zaplacení částky 7 653Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 4. 2001 č. j. 62 C 450/2000-7 řízení zastavil a rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelkou označený žalovaný Úřad městského obvodu Ostrava-Jih nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť není právnickou osobou ani mu zákon nepřiznává zvláštní subjektivitu. Je pouhou organizační jednotkou orgánů obce a plní úkoly, jež mu tyto orgány uložily. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala. V odvolání namítala, že jí soud nepoučil a nevyzval k odstranění vad žaloby. Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí potvrdil svým usnesením ze dne 28. 6. 2001 č. j. 8 Co 560/2001-13. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení u označeného žalovaného je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro nějž je třeba řízení zastavit. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Nejvyšší soud její dovolání zamítl usnesením ze dne 21. 11. 2002 č. j. 26 Cdo 1039/2002-49. Konstatoval, že nemá důvod odchylovat se od dosavadní soudní judikatury, dle níž nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Neshledal ani důvod k postupu podle §43 občanského soudního řádu, když označení žalovaného je natolik přesné a určité, že nevznikly žádné pochybnosti o tom, kdo měl v řízení vystupovat. V této souvislosti zmínil nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I. ÚS 11/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 46) a nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. II. ÚS 365/99.
Stěžovatelka napadla uvedená usnesení obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Poukázala na řadu nálezů Ústavního soudu, týkajících se především restitučních věcí, v nichž Ústavní soud konstatoval, že označení účastníka řízení "úřad" namísto "obec" je odstranitelným nedostatkem podmínky řízení. I když v jejím případě se jedná o "obyčejný" občanskoprávní spor, s ohledem na rovnost občanů před zákonem není možno rozlišovat mezi restitučními a jinými spory, což dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 242/98. Stěžovatelka se ztotožňuje s odkazem dovolacího soudu na závěry vyslovené Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. II. ÚS 365/99, má ovšem za to, že soud ji měl vyzvat k odstranění vad podání bez poukazu na jakýkoli konkrétní subjekt, čímž by splnil zásadu rovnosti účastníků. Uvedla, že Úřad městského obvodu Ostrava-Jih označila za žalovaného v omylu způsobeném předtištěným vzorem složenky, kdy jí nenapadlo, že žalovanou částku ve skutečnosti zaplatila městu Ostravě - městskému obvodu Ostrava-Jih a nikoli "úřadu". Ústřižek složenky připojila k žalobě jako důkaz a soud mohl z této konkrétní okolnosti její omyl zjistit a vyzvat ji k odstranění nedostatku podání. Stěžovatelka uvádí, že nehodlala žalovat neexistující subjekt, nýbrž toho, kdo její peníze v kauze obdržel. Proto neobstojí ani poukaz dovolacího soudu na to, že v jiné věci vystupuje proti stěžovatelce žalobce označený jako "město Ostrava - městský obvod Ostrava-Jih". Naopak ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 75/2000, v níž rovněž žalovala "Úřad městského obvodu Ostrava-Jih", s ní stejný soudce komunikoval a za takto označeného žalovaného se k žalobě vyjadřovala advokátka.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Nejvyšší soud, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření setrval na názoru, že pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud může řízení jedině zastavit. V projednávané věci byl žalovaný řádně označen, takže nebyl důvod k postupu podle §43 občanského soudního řádu. Upozornil na to, že v dané věci nejde o restituční spor, proto se nelze dovolávat poučovací povinnosti soudu vůči žalobci. Ani judikatura Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 11/95) zesílenou povahu poučovací povinnosti vůči žalobci ze strany soudu neakceptuje.
Krajský soud v Ostravě plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Připomněl, že stěžovatelka v žalobě označila žalovaného určitě a srozumitelně, avšak takto označený subjekt nemá způsobilost být účastníkem řízení. Nebyly dány důvody k výzvě soudu k odstranění vad podání a soud mohl řízení jedině zastavit pro nedostatek podmínky řízení. Tvrzení stěžovatelky, že při označení žalovaného vycházela z předtištěného vzoru složenky, kterou zaplatila žalovanou částku, označil za nepodstatné. Má za to, že jeho rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky.
Okresní soud v Ostravě, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení ve svém celku spravedlivé a zda jím nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva a svobody.
Stěžovatelka se dovolává čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podstatou obou citovaných ustanovení je tedy princip práva na soudní ochranu, a to "zákonem stanoveným způsobem. Tímto zákonem je v projednávané věci občanský soudní řád.
V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelčina námitka, že obecné soudy neměly v daném případě řízení zastavit, nýbrž se měly její žalobou zabývat věcně. Obecné soudy naproti tomu dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelka podala žalobu proti subjektu, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, a že se tedy jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu, pro nějž bylo nutno řízení zastavit. Ústavní soud se tudíž zaměřil na posouzení, zda tento právní názor obecných soudů je ústavně konformní.
Ústavní soud rozhodoval ve své dosavadní činnosti řadu případů, jež se svou podstatou shodují s nyní posuzovanou věcí. V nálezu ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 61/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 154, str. 145 a násl.) podrobně rozebral svá rozhodnutí týkající se problematiky označování obecních, popř. městských úřadů coby žalovaných v žalobách na vydání věci podle restitučních předpisů. V souladu se svou rozhodovací praxí konstatoval, že nepřesné označení žalovaného v restitučních sporech je odstranitelnou vadou návrhu a je povinností soudu dát žalobci šanci k napravení takového nedostatku. Ve svých dalších nálezech (srov. např. sp. zn. I. ÚS 119/96, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 112, sp. zn. II. ÚS 242/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 62) uvedené stanovisko vztáhl i na případy, na něž se restituční předpisy nevztahují s tím, že v České republice platí jen jedno procesní právo se stejnými poučovacími pravidly a vždy jde o posouzení všech okolností konkrétního případu, nikoli o automatický důsledek předmětu sporu. Stejný názor zaujal i v případech, kdy jako účastník řízení byla označena osoba (např. organizační složka státu nebo právnické osoby) bez vlastní právní subjektivity (srov. např. sp. zn. I. ÚS 670/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 120, sp. zn. IV. ÚS 22/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 51, sp. zn. I. ÚS 338/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 55). Obdobné závěry se ostatně vyskytly i v judikatuře obecných soudů (např. rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 Co 1010/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 29/95, rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 226/2000, uveřejněné v soudních rozhledech 2000, 6: 168, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 439/93).
Uvedená obecná konstatování plně dopadají i na posuzovanou věc. Stěžovatelka v žalobě označila jako žalovaného Úřad městského obvodu Ostrava-Jih. Jak uvedla v ústavní stížnosti, k takovému označení ji navedla písemná komunikace s tímto subjektem, neboť jí byla zaslána složenka, kde byl označený úřad uveden jako příjemce platby, kterou realizovala, a následně žalobou požadovala vrátit. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení, aniž stěžovatelku vyzval k upřesnění označení žalovaného a tím jí dal možnost k nápravě nesprávně označeného účastníka. Odvolací soud i soud dovolací se s jeho postupem ztotožnily. V návaznosti na svou judikaturu, od níž se Ústavní soud nehodlá ani v této věci odchylovat, je třeba uvést, že takový postup obecných soudů není ústavně konformní. Soud prvního stupně měl postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §104 odst. 2 občanského soudního řádu, a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku žaloby, který spočíval v nesprávném označení účastníka. Ústavní soud sice sdílí názor obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, to však neznamená, že by ho neměl poučit ve věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Soud by měl tedy předtím, než řízení zastaví, dát žalobci šanci věc napravit, samozřejmě bez poukazu na to, kdo má být jako žalovaný konkrétně uveden, aby nebyla porušena zásada rovnosti účastníků (srov. sp. zn. IV. ÚS 41/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 70, sp. zn. I. ÚS 338/97). Takové poučení je nutné o to víc, že soud měl věc posoudit spíše jako omyl stěžovatelky, když v žalobě označila po vzoru předtištěných údajů na zaslané poštovní poukázce subjekt, který bez dalšího přijal její platbu, jež byla předmětem sporu. Nebylo tedy pochyb o tom, že má na mysli jeden a týž subjekt, ale namísto právnické osoby uvedla její nižší organizační složku (srov. sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 42, str. 298). Se zřetelem na povahu věci nelze zjednodušenou a příliš formalistickou argumentací odůvodnit závěr, že jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že nelze dát průchod formálnímu přístupu obecných soudů tam, kde by byla ohrožena samotná podstata práva na soudní ochranu.
Jestliže tedy soud prvního stupně bez náležitého poučení stěžovatelky zastavil řízení s tím, že žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, a soudy odvolací a dovolací takový postup akceptovaly, došlo tím k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Poukaz dovolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 11/95 je nepřípadný. Oproti nyní projednávané věci byl v daném případě žalobce informován o tom, že žaluje osobu, která nemá právní subjektivitu. Dostal tedy příležitost tento nedostatek napravit. Po celou dobu sporu však setrval na svém stanovisku, že právem žaluje úřad městské části. Stejně tak není namístě odkazovat na jiné řízení vedené u stejného soudu pod sp. zn. 54 C 53/97, z něhož měla stěžovatelka zjistit správné označení žalovaného, když v další věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 75/2000, kde stěžovatelka rovněž žalovala Úřad městského obvodu Ostrava-Jih, s ní stejný soudce komunikoval a zaslal jí vyjádření označeného žalovaného k žalobě.
Z uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu zrušil.
Pokud stěžovatelka navrhla, aby náklady jejího zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, za situace, kdy nedoložila kompletní potvrzení o svých aktuálních majetkových poměrech (předložila toliko potvrzení, že je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, vystavené dne 12. 9. 2002, a oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory - příspěvku na bydlení ze dne 17. 7. 2002) ani doklad o přiměřených nákladech zastoupení, nezbylo, než návrh zamítnout.