ECLI:CZ:US:2004:2.US.73.04
sp. zn. II. ÚS 73/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. B. F., zastoupeného JUDr. Ph.D. J. H., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 5 T 146/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 7 To 320/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 3 Tdo 821/2003, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr.zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr.zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a bylo mu uloženo, aby podle svých sil uhradil zmařenou pohledávku Okresní správě sociálního zabezpečení Benešov (dále jen OSSZ Benešov). Navrhuje rovněž zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítnuto, a zrušení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že poté, co společnosti Dřevo union, s.r.o, kde byl obviněný B. F. starší (otec stěžovatele) jedním z jednatelů a obviněný Ing. B. F. mladší (stěžovatel) zaměstnancem, bylo dne 8. 10. 1999 doručeno rozhodnutí OSSZ Benešov o přikázání pohledávky z účtu společnosti D. u., s.r.o., vedeného u G. C. B., a.s.,ve výši 114.635,- Kč a poté, co dne 25. 10. 1999 došlo k odepsání částky 1.773,28 Kč z tohoto účtu ve prospěch OSSZ Benešov, Ing. B. F. mladší (stěžovatel) dne 15. 11. 1999 založil nový účet u Č. s., a.s. a téhož dne požádal Finanční úřad pro Prahu 8, aby tento úřad vrátil přeplatky na DPH na nový účet společnosti, vedený u Č. s., a.s., přičemž nepravdivě uvedl, že původní účet u společnosti G. C. B., a.s., byl zrušen, a proto Finanční úřad pro Prahu 8 dne 25. 11. 1999 zaslal částku 281.664,- Kč na účet společnosti u Č. s., a.s, přičemž ji stěžovatel následující den v hotovosti vybral, a takto bylo zmařeno uspokojení pohledávky OSSZ Benešov.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele dle §256 tr. zák., neboť částku 281.664,- Kč (vratku DPH) předal do pokladny společnosti, což účetní řádně potvrdila. Její tvrzení, že se jednalo o formální úkon, je možné, s ohledem na dohodu o hmotné odpovědnosti a snahu zakrýt případné manko, považovat ze nepravdivé. Pokud soudy dospěly k závěru, že peníze do pokladny společnosti nevložil, měl být uznán trestným činem zpronevěry podle §248 tr.zák., případně, pokud by soudy dospěly k závěru, že peníze užil na úhradu svých pohledávek vůči společnosti, měl být uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a tr.zák. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr. a zdůrazňuje, že částku, která došla společnosti jako vratka DPH, vložil do pokladny a následně ji užil na úhradu pohledávek jiných věřitelů a nedopustil se tak trestného činu podle §256 odst. 1 tr.zák. Jeho jednáním nebyl nijak zmenšen majetek společnosti, pouze bylo dočasně ztíženo uspokojení jednoho věřitele, který nemohl uspokojit svoji pohledávku jedním ze způsobů výkonu rozhodnutí-přikázáním pohledávky z účtu dlužníka. Společnost měla přitom dostatek majetku k uspokojení pohledávky OSSZ (strojní zařízení v hodnotě 3,9 mil Kč) a OSSZ měla jako státní orgán povinnost vést výkon rozhodnutí i jinými způsoby (např. prodejem movitých věcí).
Stěžovatel dále uvádí, že vzhledem k tomu, že byl uznán vinným jako pomocník, bylo třeba prokazovat subjektivní stránku trestného činu u hlavního pachatele - zemřelého B. F.. V řízení však nebylo dle jeho názoru prokázáno, že by jeho otec o probíhající exekuci věděl a nemohl ji proto žádným způsobem mařit. Absenci subjektivní stránky u hlavního pachatele nelze nahrazovat případnou vědomostí či úmyslem u pomocníka.
Stěžovatel rovněž uvádí, že ačkoliv se J. H. mladší doznal k trestné činnosti spočívající v tom, že si ponechal částku 100.000,- Kč z prodeje řeziva z majetku společnosti k uspokojení svých pohledávek, což by bylo možné postihnout jako trestný čin zvýhodňování věřitele, ponechaly soudy tuto skutečnost bez povšimnutí, čímž nebyla náležitě posouzena trestná činnost všech participujících osob.
OSSZ Benešov vyčíslila dluh na pojistném na celkovou částku 114.635,- Kč, aniž by rozlišila, co je platba za zaměstnance a co je platba za zaměstnavatele. Postih podle §147 tr.zák. se přitom omezuje jen na tu část daně nebo pojistného, kterou má zaměstnavatel odvést za poplatníka a kterou zaměstnanci srazil, tj. v případě odvodu pojistného na sociální zabezpečení 8 % z vyměřovacího základu (§5, §7 odst.1 písm.b) zák. č.589/1992 Sb.). Společnost jako plátce tedy nesplnila svoji zákonnou povinnost odvést za poplatníka pojistné ve výši 28.658,75 Kč, tedy pojistné v rozsahu nikoliv větším. Pro absenci zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle §147 tr.zák. se tak nejedná o trestný čin. Stěžovatel je přesvědčen, že společnost ve skutečnosti zaplatila na pojistném částku přesahující pojistné ve výši 8% z vyměřovacího základu, a proto došlo k zániku trestnosti stíhaného skutku podle §147 tr.zák. Skutečnost, že pojistné bylo dle §22a zák. č. 589/1992 Sb. započteno na nejstarší platby (bez rozlišení zda jde o platbu za zaměstnance nebo zaměstnavatele), je třeba posuzovat dle výkladového stanoviska Nejvyššího státního zástupce č. 1/1998, dle kterého podmínky ustanovení §147 tr.zák. o účinné lítosti budou splněny i tehdy, jestliže příslušná správa sociálního zabezpečení započte částku, kterou pachatel určí na uhrazení daně atd., na úhradu penále, pokut atd. Obecné soudy ani nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku, ve kterém by byla určena výše plateb pojistného, které měla společnost platit za sebe a které za zaměstnance, aniž by vyložily, z jakých důvodů je neprovedly. Nedostály tak požadavkům vyplývajícím z §125 tr.ř.
Nejvyšší soud i Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 5 T 146/2001, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s provedeným hodnocením důkazů, kdy stěžovatel podává jeho vlastní interpretaci a domáhá se přezkoumání závěrů obecných soudů, vztahujícím se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci, a s ohledem na jím podávaný výklad skutkového děje i změny právní kvalifikace trestného činu.
Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatňovány již v průběhu trestního řízení v rámci jeho obhajoby a dovolání a argumentace ústavní stížnosti je obsahově shodná s odvolacími důvody stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku.
Z obsahu spisu vyplývá, že jak bylo z provedeného dokazování zjištěno, od listopadu 1988 do května 2000 nebyly společností Dřevo union, s.r.o odvedeny OSSZ Benešov, Všeobecné zdravotní pojišťovně a Zdravotní pojišťovně M. A. sražené částky na pojistné na sociální zabezpečení a na zdravotní pojištění, jejichž zaplacení se OSSZ Benešov domáhala výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu společnosti. Na chodu společnosti se podíleli jako jednatelé B. F. starší a J. H. mladší a jako zaměstnanci stěžovatel, který v podstatě zastupoval svého otce a J. H. starší, který měl rovněž značné pravomoci. Jmenovaní přitom byli s ohledem na každodenní výkon práce ve společnosti a rodinné vztahy informování o chodu společnosti a její platební schopnosti. Od konce roku 1998 se mezi oběma rodinami začaly projevovat neshody, které vedly k rozprodávání majetku společnosti, přičemž příjmy byly jen fiktivně zanášeny do účetnictví a používány na úhradu jejich vlastních pohledávek vůči společnosti. Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění rozhodnutí soudy přesvědčivě objasnily, proč dospěly k závěru, že B. F. starší a stěžovatel věděli o obestavení původního účtu společnosti a že v úmyslu zabránit uhrazení pohledávky OSSZ Benešov z přeplatku DPH, který měl být vrácen Finančním úřadem pro Prahu 8, založil B. F. starší, jakožto jednatel společnosti, nový účet nepostižený výkonem rozhodnutí a stěžovatel z pověření svého otce oznámil založení nového účtu Finančnímu úřadu pro Prahu 8 a požádal o vrácení přeplatku na tento účet a následně poukázanou částku vybral. Nový účet byl přitom zřízen pouze za tímto účelem, jiné operace na něm neproběhly a stěžovatel nepravdivě informoval Finanční úřad pro Prahu 8 o tom, že původní účet společnosti byl zrušen. Soudy rovněž uvedly, jakými důkazy bylo vyvráceno tvrzení B. F. staršího a stěžovatele o tom, že vedení exekuce jim nebylo známo (zejména svědectví J. H. staršího, výpověď obžalovaného J. H. mladšího a svědectví ve věci nezainteresované účetní).
Ústavní soud dále ověřil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pouze trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr.z., ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr.zák. Odvolací soud pak v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že na rozdíl od soudu prvostupňového dospěl k závěru, že obžalovaný B. F. starší a stěžovatel naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele společným jednáním. Změnu právní kvalifikace jednání stěžovatele z pomoci podle §10 odst. 1 písm.c) k §256 odst. 1 tr.zák. na přímé spolupachatelství tohoto trestného činu však nebylo v odvolacím řízení možné učinit, neboť rozhodnutí, které by učinil odvolací soud, by bylo nepříznivější než rozhodnutí soudu prvého stupně, což v případě odvolání podaného ve prospěch obžalovaného znemožňuje ustanovení §259 odst. 4 tr.ř. (Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto). Napadenými rozsudky bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalovaného J. H. mladšího, který byl jako spolupachatel uznán vinným trestným činným podle §147 odst. 1 tr.zák., tj.neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým byl B. F. starší uznán vinným trestným činem poškozování věřitele dle §256 odst. 1 tr.zák., bylo s ohledem na jeho úmrtí zrušeno a trestní stíhání zastaveno. Vzhledem k tomu se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele pouze ve vztahu k trestnému činu, za který byl pravomocně odsouzen.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí dostály. Ve věci bylo provedeno podrobné dokazování umožňující meritorní rozhodnutí ve věci, přičemž každý jednotlivý důkaz byl pečlivě hodnocen, nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, soudy se řádně zabývaly i námitkami obhajoby a přesvědčivě objasnily, z jakých důvodů její argumentaci neshledaly opodstatněnou. Z odůvodnění rozhodnutí je jednoznačně zřejmé jakými právními úvahami a podle jakých ustanovení trestního zákona se soudy při posuzování prokázaných skutečnosti v otázce viny a trestu řídily. Ve věci pak byly přijaty právní závěry korespondující se zjištěným skutkovým stavem. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Závěr, dle kterého B. F. starší a stěžovatel postupovali koordinovaně tak, aby docílili připsání přeplatku DPH na nový účet a následně takto získané přeplatky odčerpali a zmařili uspokojení pohledávky OSSZ Benešov, nelze ani považovat za závěr, jenž je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, kdy pouze v tomto případě by byl důvod pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud proto také neshledal jako důvodnou ani námitku nesprávné právní kvalifikace jednání stěžovatele a v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako ohledně námitky týkající se úmrtí hlavního pachatele.
Ohledně poukazu stěžovatele na rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., Ústavní soud uvádí, že ustanovení §256 tr.zák. nelze ani ve světle tohoto judikátu vykládat natolik extenzivním způsobem, jako to činí stěžovatel, tzn. tak, že k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu by došlo až poté, co by věřitel při vymáhání pohledávky soudní cestou nebyl úspěšný, přestože by uplatnil různé způsoby výkonu rozhodnutí.
V dané věci postupem B. F. staršího a stěžovatele nesporně došlo ke zmaření uspokojení pohledávky věřitele společnosti, kterého by jinak, na základě pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, dosáhl. Nelze proto mít za to, že jednání obžalovaných bylo pouhým oddálením či ztížením uspokojení pohledávky. Dluh vůči OSSZ Benešov vznikal po dobu cca 18 měsíců a z dokazování vyplynulo, že stěžovatel nepochybně o existenci dluhu věděl, přičemž jakmile reálně hrozilo, že dlužná částka, která byla předmětem výkonu rozhodnutí, bude uhrazena z vratky DPH, činil společně s B. F. starším takové kroky, aby přeplatek nemohl být na úhradu dluhu použit. Teoretická možnost, že v době zřízení nového účtu nebylo vyloučeno, že ve společnosti byl ještě nějaký majetek, není v tomto případě relevantní, neboť s ohledem na pokračující rozprodávání majetku společnosti nebylo reálné, že by pohledávka věřitele mohla být uspokojena. Nelze připustit, aby dlužník požíval větší ochrany než věřitel, tím spíše, pokud se jedná o zmaření zaplacení pohledávky, ohledně které je již veden výkon rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl uznán vinným trestným činným podle §147 odst. 1 tr.zák., tj. neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a skutková podstata trestného činu poškozování věřitele nepodmiňuje vznik trestní odpovědnosti vznikem škody v určité výši, nejsou jeho námitky ohledně výše a skladby pohledávky OSSZ Benešov opodstatněné. Stěžovateli přitom nebyl uložen trest ve výši odpovídající škodě způsobené ve značném rozsahu (§256 odst. 3 tr.zák.). Ústavní soud dodává, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, dle kterého znaky skutkové podstaty trestného činu dle §256 odst.1 písm. a) tr. zák. naplnili B. F. starší a stěžovatel společným jednáním (čemuž odpovídá i skutková věta) a stěžovateli byl pouze s ohledem na ustanovení §259 odst. 4 tr.ř. uložen mírnější trest.
Rovněž poukaz stěžovatele na to, že soudy ponechaly bez povšimnutí skutečnost, že spoluobžalovaný J. H. mladší se (dle jeho názoru) dopustil trestného činu zvýhodňování věřitele, shledal Ústavní soud s ohledem na to, že stěžovatel byl shledán vinným trestným činem, kterého se dopustil jednáním přesně popsaným v skutkové větě, na němž se J. H. mladší dle zjištění soudu nepodílel, jako neopodstatněný. (Okolnost, že by i jednání J. H. mladšího mohlo přispět k zmaření uspokojení pohledávky OSSZ Benešov, nevylučuje naplnění skutkové podstaty pomoci k trestnému činu poškozování věřitele, z jehož spáchání byl stěžovatel uznán vinným). Zjištění, zda se J. H. mladší, v souvislosti s hrazením pohledávek společnosti, rovněž dopustil dalšího trestného činu, který nebyl předmětem trestního řízení, spadá do kompetence orgánů trestního řízení a nikoliv Ústavního soudu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci nebylo shledáno stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod a ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu