ECLI:CZ:US:2004:2.US.797.02
sp. zn. II. ÚS 797/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. II. ÚS 797/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 17. 9. 2002 sp. zn. 3 To 104/02, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze z 6. 6. 2002 sp. zn. 45 T 29/2001, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále k trestu zákazu činnosti, k peněžitému trestu a k trestu propadnutí věci.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. 45 T 29/2001 odsouzen pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu podnikatelské činnosti záležející v ekonomickém a finančním poradenství na dobu tří let, k peněžitému trestu ve výši 300 000 Kč a k trestu propadnutí věci (mobilního telefonu). Za tento trestný čin byli spolu se stěžovatelem odsouzeni rovněž M. S. a I. S. Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel dne 18. 6. 2001 prodal J. V. [utajenému svědkovi podle §55 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.")] 442 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě 100 USD za částku 490 000 Kč, přičemž tyto bankovky opatřili blíže nezjištěným způsobem spoluobvinění M. S. a I. S.
Odvolání stěžovatele a spoluobviněných M. S. a I. S. proti odsuzujícímu rozsudku zamítl jako nedůvodná Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením podle §256 tr. ř.
Souběžně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo (spolu s dovoláním M. S.) odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. 6 Tdo 668/2003 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Tímtéž usnesením bylo odmítnuto dovolání I. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Lze rovněž zmínit, že ústavní stížnost I. S. proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 729/02 odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že byl k jednání, za které byl odsouzen, vyprovokován příslušníkem Policie České republiky vystupujícím pod jménem J. V., který jej kontaktoval, projevil zájem o konkrétní částku padělaných peněz a podílel se na sjednání schůzky, kde peníze převzal. Toto jednání se tedy stalo součástí skutkového děje směřujícího ke spáchání trestného činu. Bez této aktivity by znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu nemohly být naplněny a zůstala by snad pouhá vědomost stěžovatele, jakým způsobem padělané bankovky opatřit. Svědek J. V. měl také možnost svým požadavkem ovlivnit celkový objem padělaných bankovek, které byly u stěžovatele zadrženy, a tedy mohl ovlivnit očekávaný trestní postih. Stát tak inicioval spáchání trestného činu a podílel se i na jeho uskutečňování a dokonání, takový postup je ovšem nepřípustný. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, ve kterém měl být obdobný postup policie shledán protiústavní. Pokud se vyskytlo podezření, že stěžovatel obchoduje s padělanými penězi, mělo být zahájeno trestní stíhání pro dokonaný trestný čin, jeho pokus či přípravu. Police však použila institut předstíraného převodu věci podle §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění, (dále jen "policejní zákon"), tento prostředek však byl použit naprosto neadekvátně, neboť jeho účelem je vylákat věc, k jejímuž držení je obvykle třeba zvláštního povolení nebo jejíž držení je nepřípustné. Předstírání koupě však v tomto případě směřovalo k tomu, aby si stěžovatel padělané peníze nejprve sám opatřil. Stěžovatel rovněž odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku, kterým byla policejní provokace vyloučena.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že svědek J. V. byl v postavení agenta ve smyslu §34b policejního zákona a jeho nasazení tedy bylo vázáno na souhlas soudce krajského soudu. Obecné soudy se však navzdory námitkám stěžovatele nezabývaly otázkou, zda takové povolení bylo vůbec uděleno. Výpověď tohoto svědka a důkazy na ni navazující jsou proto nepoužitelné a soudy je neměly akceptovat.
Stěžovatel se z výše uvedených důvodů domnívá, že postup policie byl v rozporu s ústavní zásadou výkonu státní moci jen v mezích zákona podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění odsuzujícího rozsudku a protokol o hlavním líčení, Vrchní soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení, zdůraznil, že o policejní provokaci se v posuzovaném případě nejednalo a ústavní práva stěžovatele nebyla porušena, proto navrhl odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 29/2001 Ústavní soud zjistil:
Začátkem června 2001 získala Police České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, na základě anonymního telefonátu operativní poznatek, že Ing. J. Š. obchoduje s padělanými bankovkami. Operativním policejním šetřením za účelem prověření tohoto poznatku byl pověřen policista, který v následném trestním řízení vystupoval jako tzv. "anonymní svědek" podle §55 odst. 2 tr. ř. pod krycím jménem J. V. Tento svědek navázal se stěžovatelem nejprve telefonický a poté osobní kontakt, při kterém se ho dotazoval, zda mu může nabídnout nějaké zboží, přičemž stěžovatel mu nabídl padělané bankovky v nominální hodnotě 100 USD v celkové výši 50 000 USD a domluvili se na jejich ceně ve výši 25 % nominální hodnoty. Stěžovatel navrhnul schůzku na 18. 6. 2001, na které měl J. V. nakoupit padělané bankovky formou předstíraného převodu věci podle §34c policejního zákona. V průběhu směny byli stěžovatel, M. S. a I. S. zadrženi zásahovou policejní jednotkou a bylo zahájeno jejich trestní stíhání.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 34, str. 257].
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu policejních orgánů ani orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele, že postup Policie České republiky byl v jeho trestní věci protiústavní, neboť jí byl ke spáchání trestného činu vyprovokován, přičemž uvádí, že pokud vzniklo podezření, že obchoduje s padělanými penězi, mělo být zahájeno trestní stíhání. Rovněž se zabýval námitkami týkající se neadekvátní aplikace ustanovení §34c policejního zákona o předstíraném převodu věci a nesplnění zákonných podmínek pro použití §34b policejního zákona o použití agenta. Ústavní soud nepokládá tyto výtky za oprávněné.
Především je třeba připomenout že podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., ve znění do 31. 12. 2001, bylo možno zahájit trestní stíhání až poté, co "zjištěné skutečnosti ... nasvědčují ... tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba". K zahájení trestního stíhání bylo tedy zapotřebí nejprve získat určité informace, z nichž vyplývá podezření ze spáchání trestného činu, tj. dosáhnout jistého minimálního prahu podezření. K tomuto účelu mohla policie využívat jak prostředky poskytnuté policejním zákonem, ve kterém byly podmínky pro použití operativně pátracích prostředků a operativní techniky vymezeny v ustanoveních §33 až 37, tak trestním řádem. V posuzovaném případě tak postupovaly policejní orgány do uskutečnění schůzky se stěžovatelem dne 18. 6. 2001, protože do té doby shromážděné informace neumožňovaly zahájit trestní stíhání.
Je pravda, že z tradičních principů oficiality a legality, jimiž je ovládán i český trestní proces, vyplývá zásadně povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek §160 odst. 1 tr. ř. V jistých výjimečných případech by se však tento postup dostal do kolize s jiným úkolem uloženým orgánům činným v trestním řízení v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., tj. postupovat tak, aby pokud možno všechny trestné činy "byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni". Také policejní zákon ukládá policejním orgánům v §2 odst. 1 písm. d) povinnost ex officio odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele. V některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání pro jeden skutek znemožnilo odhalit další skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy apod. Pod tlakem hrozby organizované a jiné mimořádně závažné činnosti musel zákonodárce v posledních letech novelizacemi trestního řádu a policejního zákona přikročit k zakotvení nových "netradičních" procesních postupů umožňujících efektivní odhalování a stíhání skryté kriminality. Mezi takové právní instituty patří rovněž v předmětné trestní věci použitý předstíraný převod věci upravený v posuzované době v §34c policejního zákona (nyní v §158c tr. ř.). Zakotvení těchto institutů do trestněprocesního zákonodárství je legitimním prostředkem obrany občanů a státu před nebezpečnými formami kriminality a je dnes známo i v zahraničních právních úpravách demokratických států.
V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud při aplikaci ustanovení §34c policejního zákona o předstíraném převodu věci žádné pochybení ze strany policejních orgánů. Námitka stěžovatele, že tento operativně pátrací prostředek směřuje k vylákání nepřípustně držené věci od podezřelého, ovšem v posuzovaném případě směřoval k tomu, aby si tuto věc opatřil, není důvodná. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že stěžovatel obchodoval s padělanými bankovkami a skutečnost, zda je měl bezprostředně k dispozici či si je opatřil z blíže nezjištěného "zdroje", není vzhledem k charakteru jeho trestné činnosti rozhodná.
Neopodstatněné je rovněž tvrzení stěžovatele, že policista vystupující pod jménem J. V. byl v postavení agenta ve smyslu §34b policejního zákona, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že soudy nezjišťovaly, zda jeho použití bylo povoleno soudcem krajského soudu podle odstavce 4 citovaného ustanovení, je výpověď tohoto svědka nepoužitelná. Z obsahu trestního spisu totiž nevyplývá, že by tento policista vystupoval v postavení agenta ve smyslu §34b policejního zákona, ale jeho činnost skrytého policisty, při které telefonicky kontaktoval stěžovatele a dvakrát se s ním osobně sešel, byla důvodně podřazena pod operativně pátrací prostředek předstíraného převodu věci ve smyslu §34c policejního zákona, ke kterému povolení soudce krajského soudu nebylo potřeba. V této souvislosti lze ve stručnosti uvést, že institut použití agenta se v praxi uplatňuje ve výjimečných případech odhalování a vyšetřování mimořádně závažné organizované trestné činnosti, kdy agent se zastřenou identitou vystupuje v této pozici po dlouhou dobu. Okolnosti posuzovaného případu, který byl po skutkové stránce poměrně jednoduchý, použití tohoto mimořádně náročného operativně pátracího prostředku nevyžadovaly. Pokud stěžovatel uvádí, že se soudy navzdory jeho námitkám nezabývaly otázkou, zda J. V., který měl vystupovat jako agent, bylo uděleno povolení soudce krajského soudu, je třeba uvést, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že tuto námitku stěžovatel explicitně uplatnil až v řízení o dovolání, přičemž vzhledem k charakteru tohoto mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že ji v dovolacím řízení nebylo možno věcně posoudit.
Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s názorem stěžovatele, že jeho trestná činnost byla vyprovokována policejními orgány. Stěžovatel se poté, co byl kontaktován skrytým policistou vystupujícím pod jménem J. V., zcela dobrovolně dostavil na schůzku s ním a sám iniciativně navrhnul, aniž by byl tímto policistou k něčemu nucen, že mu prodá 50 000 padělaných USD, a rovněž navrhnul datum schůzky, kdy se měla transakce uskutečnit, kterou ještě sám telefonicky potvrdil (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Toto jednání stěžovatele bylo opakované a velmi aktivní a bylo motivováno výhradně jeho ziskuchtivostí, nikoliv nátlakem policie. Spáchaný skutek vykazuje standardní znaky protiprávního jednání a stupeň nebezpečnosti pro společnost příznačný pro trestné činy. I když jednání policisty vystupujícího v trestním řízení jako J. V. tvořilo v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Byl to naopak stěžovatel, kdo vystupoval aktivně a cílevědomě. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o skutečné identitě osoby kupující padělané bankovky, není pro posouzení trestnosti relevantní. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel nabídnul sám J. V. konkrétní sumu padělaných peněz, aniž by tento utajený policista nějakou konkrétní částku požadoval, není důvodná námitka stěžovatele, že J. V. mohl ovlivnit jeho trestní postih. Ústavní soud, aniž by obecně zpochybňoval závěry vyslovené v dřívějším nálezu sp. zn. III. ÚS 597/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 97), dospívá k závěru, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné a nenaplňují znaky tzv. "policejní provokace". V této souvislosti lze rovněž odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 729/02 (nepublikováno) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelova spolupachatele I. S., ve kterém byla námitka týkající se údajné policejní provokace rovněž odmítnuta.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze napadenými ústavní stížností došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.