ECLI:CZ:US:2004:3.US.111.04
sp. zn. III. ÚS 111/04
Usnesení
III. ÚS 111/04
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 17. května 2004 věci navrhovatele B. Š. zastoupeného JUDr. T. P., advokátkou o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 12. června 2003 č. j. 6 A 507/2002-30, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. března 2002 č. j. 250927047/ADO, a návrhu na zrušení části §5 odst. 7 zák. č. 261/2001 Sb., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, která jsou zaručena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Uvedl, že se domáhal poskytnutí jednorázové peněžité částky z titulu oprávněné osoby podle §1 odst. 2 zák. č. 261/2001 Sb., a to jako sirotek, neboť otec, účastník národního boje za osvobození, zemřel dne 19. února 1942 v Osvětimi - Březince, matka zamřela již 6. února 1942 a v době smrti otce mu nebylo ještě 18 let. Poukázal na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 250927047/ADO, jímž byla jeho žádost dne 26. března 2002 zamítnuta, na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který zamítl žalobu směřující proti výše citovanému rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že pokud se Nejvyšší správní soud opíral o zákon č. 261/2001 Sb., vidí v právním předpise tvrdost vůči jedné skupině osob a zvýhodnění osob druhých - proto navrhl zrušení té části §5 odst. 7 cit. zákona, ve které je uvedeno: "Pokud účastník národního boje za osvobození nebo politický vězeň v národním boji za osvobození padl nebo na němž byl vykonán trest smrti nebo který zemřel při věznění" - když podle tohoto ustanovení není dána možnost k poskytnutí jednorázového plnění pro uplatněné důvody úmrtí otce.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 2, §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu záznamu o podání ústavní stížnosti, sdělení pracovnice Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2004 a fotokopie dokladu o převzetí jeho rozsudku stěžovatelem bylo zjištěno, že stížností napadené rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje, bylo navrhovateli doručeno 1. srpna 2003, stěžovatel podal ústavní stížnost dne 23. února 2004, což je nepochybně po lhůtě k tomu stanovené.
S ohledem na výše uvedené byl návrh směřující proti označeným rozhodnutím a podaný po lhůtě k tomu určené odmítnut [§43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Odmítnutí návrhu na zrušení části zákona č. 261/2001 Sb., je odůvodněno §74 a §64 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2004