ECLI:CZ:US:2004:3.US.123.04
sp. zn. III. ÚS 123/04
Usnesení
III. ÚS 123/04
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. F.D., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. ledna 2003 č. j. 4 Cmo 350/2002-239 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 1997 č. j. 23 Cm 186/96-26 ve znění opravného usnesení ze dne 5. října 1999 č. j. 23 Cm 186/96-87, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K namítanému zásahu do práva na spravedlivý proces mělo dojít dle tvrzení stěžovatele tím, že Nejvyšší soud se jako soud dovolací nezabýval jeho výhradami uplatněnými v mimořádném opravném prostředku, když jím podané dovolání pro nepřípustnost odmítl. V této souvislosti stěžovatel vytkl ve věci rozhodujícímu odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Olomouci) absenci jakéhokoliv poučení o dovolání (§5 o. s. ř.), a to i z hlediska intertemporálního, pokud se týče aplikace zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Bez bližší argumentace, jak v rovině práva jednoduchého tak i ústavního, se následně domáhal "přehodnocení závěrů obecných soudů", a to "z důvodu porušení základních lidských práv". Navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené rozsudky nálezem zrušil.
Ústavní soud, vázán petitem (návrhovým žádáním), v němž stěžovatel nenavrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2004 č. j. 29 Odo 522/2003-265, se pro tímto důvodem založenou nadbytečnost nezabýval stěžovatelem namítanou absencí poučení o možnosti podat dovolání (resp. návrh na připuštění dovolání), když důsledky z této námitky plynoucí, pakliže by byly vyvozeny, by mohly nalézt svého odrazu pouze při přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud se rozsudků Krajského obchodního soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci týče, tyto jsou v dostatečném rozsahu limitovaném zásadou koncentrace uplatňující se ve směnečném řízení logicky odůvodněny (§157 odst. 2 o. s. ř.) a na obsah těchto rozhodnutí postačí, a to i pro v ústavní stížnosti vůči nim směřující blíže neupřesněné výhrady stěžovatele, jak byly shora citovány, odkázat.
Čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje právo osoby obviněné z trestného činu, a tudíž k dotčení tohoto práva ve věci stěžovatele již s ohledem na jeho povahu dojít nemohlo. Porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavní soud rovněž neshledal. Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2004