ECLI:CZ:US:2004:3.US.13.04
sp. zn. III. ÚS 13/04
Usnesení
III. ÚS 13/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Š. A.advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2003, čj. 29 Odo 485/2003-252, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, čj. 51 Co 165/2002-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2003 čj. 29 Odo 485/2003-252, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, čj. 51 Co 165/2002-232, s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Zmíněným rozsudkem krajského soudu byl - kromě jiného - potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 2. 2001, čj. 15 C 51/97-156, ve výroku, jímž byla stěžovateli (jakožto žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci, společnosti U., spol. s r. o., částku 480.913,50,- Kč spolu s úrokem z prodlení 0,05 % za každý den prodlení od 30. 7. 1996 do zaplacení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce uzavřel dne 29. 7. 1992 se stěžovatelem smlouvu o dílo, na základě níž (a jejích 4 dodatků) provedl sjednané stavební práce na malé vodní elektrárně v hodnotě 443.000,10 Kč; toto dílo bylo dokončeno a stěžovateli předáno, žalobce na základě ústní dohody uskutečnil rovněž na dané stavbě tzv. vícepráce v hodnotě 37.913,40 Kč. Dále bylo, ve stručnosti řečeno, dohodnuto, že úhrada příslušných faktur nebude ze strany stěžovatele provedena vzhledem k tomu, že předmětná pohledávka je součástí vkladu tichého společníka dle smlouvy o tichém společenství ze dne 26. 3. 1993 (s účinností od 26. 3. 1994), na jejímž základě se žalobce zavázal účastnit se na podnikatelské činnosti stěžovatele - provozování malé vodní elektrárny, kdy výše vkladu byla určena částkou 25 % z celkové hodnoty díla; dopisem ze dne 23. 2. 1996 pak dal žalobce stěžovateli z této smlouvy výpověď.
Rozhodnutí okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém namítal nesprávnost závěrů okresního soudu o zániku smlouvy o tichém společenství výpovědí žalobce s tím, že takový způsob ukončení nebyl sjednán, takže předmětný vztah dále trvá, přičemž žalované částky představují součást vkladu žalobce jako tichého společníka. I kdyby bylo možno dovodit zánik tohoto vztahu, pak dle stěžovatele dosud nedošlo k vypořádání podílu, na který by měl mít žalobce právní nárok. Krajský soud ve svém v záhlaví uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že smlouva o tichém společenství uzavřená mezi stěžovatelem a žalobcem je neplatná pro neurčitost v podstatných náležitostech (§37 odst. 1 občanského zákoníku), tj. v ujednání o určení předmětu a hodnoty vkladu tichého společníka, a též pro nesplnění písemné formy pro daný smluvní typ (§40 odst. 1 občanského zákoníku). K tomu uvedl, že byť jsou jeho závěry o neplatnosti smlouvy o tichém společenství zřejmě odlišné od závěrů okresního soudu, nemají právně relevantní význam pro závěr o důvodnosti žalobcem uplatněného nároku na zaplacení žalované částky, a tak rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku jako věcně správný dle §219 o. s. ř. potvrdil.
Nejvyšší soud ČR pak v záhlaví zmíněným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když posouzení platnosti předmětné smlouvy považoval za otázku, která není zásadního významu, neboť byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že závěry krajského soudu o neplatnosti smlouvy o tichém společenství, a to vzhledem k neurčitosti vyčíslených vkladů tichého společníka, nejsou správné. Tento vklad byl vyčíslen ve smlouvě ze dne 15. 3. 1993 částkou
400.000,- Kč, poté byl upraven v nové smlouvě ze dne 26. 3. 1994 částkou 25 % hodnoty díla malé vodní elektrárny, takže jej nelze považovat za neurčitý; žalobce i stěžovatel přitom smlouvy o tichém společenství považovali za platné a účinné, o čemž má svědčit výpověď podle §679 odst. 1 písm. b) obchodního zákoníku s výpovědní lhůtou do konce roku 1996, kdy vypořádání mělo být provedeno do 30 dnů od zániku smlouvy, tj. do 30. 1. 1997. Dále stěžovatel argumentuje tím, že si žalobce byl vědom toho, že se stěžovatel stal vlastníkem vkladu tichého společníka, a tak nepožadoval to, co do podniku vložil, tj. úhradu neproplacených faktur, nýbrž vklad určený částkou 25 % hodnoty díla malé vodní elektrárny, jak bude vyčíslena soudním znalcem, resp. podílem 25 % z tržní ceny prodeje. Těmito skutečnostmi se krajský soud nezabýval, a tak dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům, v důsledku čehož soudní řízení bylo provedeno v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž Nejvyšší soud ČR uvedené nedostatky neodstranil. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnosti porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěrem krajského soudu o neplatnosti předmětné smlouvy o tichém společenství, a to vzhledem k ustanovení §37 odst. 1 a §40 odst. 1 občanského zákoníku. Jak však vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak lze z rozsudku krajského soudu zjistit, krajský soud se otázkou platnosti dané smlouvy podrobně zabýval, přičemž své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnil. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s jeho závěry ohledně neurčitosti vkladu žalobce do podnikání stěžovatele (co do předmětu a zejména hodnoty) s tím, že dle jeho názoru výše vkladu je určitá, opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá, nehledě na to, že v daném ohledu jeho podání podrobnější argumentaci neobsahuje. Výjimku představuje poukaz na skutečnosti, ze kterých má vyplývat, že oba účastníci smlouvy o tichém společenství tuto smlouvu považovali za platnou; k tomu však lze jen konstatovat, že existenci smlouvy, resp. její platnost, nelze dovozovat z toho, že podle ní její účastníci postupovali, či ze způsobu jejího ukončení, protože toto absenci pojmových znaků smlouvy zhojit nemůže.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. srpna 2004