ECLI:CZ:US:2004:3.US.152.04
sp. zn. III. ÚS 152/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., právně zastoupené JUDr. I. R., advokátem, na průtahy v řízení před obecnými soudy ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 3. 2004, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 12. 3. 2004, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud vydal nález v tom znění, že ústavní právo navrhovatelky na soudní projednání jejího sporu v řízeních předcházejících rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2003, č. j. 12 Co 381/2002-352, bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, byly porušeny průtahy v soudním řízení způsobenými orgány veřejné moci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že její ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů bylo porušeno tím, že české obecné soudy projednávaly a rozhodovaly otázku vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů Š. v rozmezí od roku 1992 do 13. 1. 2004, kdy jí byl doručen poslední rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2003, č. j. 12 Co 381/2002-352. Stěžovatelka je toho názoru, že otázku vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přitom nelze v žádném případě považovat za natolik právně obtížný spor, který by odůvodňoval trvání řízení v délce 11 let. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na pochybení obecných soudů, která se týkala skutkových zjištění, na základě kterých bylo rozhodováno rozsudky vydanými obecnými soudy v projednávané věci, zvláště pak na nedostatky provedených znaleckých posudků, z nichž obecné soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely, když tyto nedostatky byly důvodem kasace těchto rozsudků v rámci přezkumné činnosti soudů vyšší instance, a tedy i průtahů v řízení. Stěžovatelka spatřuje průtahy v řízení ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 24. 6. 1994, č. j. 11 C 68/92-63, a Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 3. 1997, č. j. 15 Co 195/95-142, nebyly schopny kvalifikovaně rozhodnout a pro četná pochybení těchto soudů byly tyto rozsudky Nejvyšším soudem ČR zrušeny a vráceny k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že mezi vyhotovením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 1994, č. j. 11 C 68/92-63 a vyhotovením rozsudku odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997, č. j. 15 Co 195/95-142, uplynula nepřiměřená doba téměř tří let. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že sami účastníci disponovali řízením ve formě odvolání či dovolání, výše uvedená pochybení však výrazně zpomalila rozhodování soudů a vedla k opakovaným rozhodnutím v dané věci. Rozhodování justice tímto způsobem shledává stěžovatelka v přímém rozporu s jejím právem na spravedlivý proces bez zbytečných průtahů.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že institut ústavní stížnosti jí neumožňuje domáhat se náhrady vzniklé škody, nicméně dodává, že v důsledku průtahů v řízení před obecnými soudy jí vznikla značná finanční újma, neboť za dobu soudního sporu výrazně vzrostla cena nemovitostí. Stěžovatelka nemá námitek proti stanovení hodnoty podílu ke dni vydání posledního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2003, č. j. 12 Co 381/2002-352, kterým byla cena ideální poloviny rodinného domu stanovena ve výši 3 268 900,- Kč, což je částka o 1 825 900,- Kč vyšší oproti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997, č. j. 15 Co 195/95-142. V důsledku nepřiměřené doby řízení způsobené závažnými pochybeními v rozhodování soudů a v posudcích soudních znalců jí byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2003, č. j. 12 Co 381/2002-352 uložena povinnost zaplatit na vyrovnání podílů účastníků částku 1 486 388, 30 Kč, což je částka o 849 478,30,- Kč vyšší oproti částce uložené rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1997, č. j. 15 Co 195/95-142, kterým jí bylo uloženo zaplatit částku 636 910,- Kč. Stěžovatelka je přesvědčena, že v důsledku zdlouhavého rozhodování obecných soudů, vzrostla její povinnost více než dvojnásobně, což je podle stěžovatelky v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces bez zbytečných průtahů. Právě v důsledku průtahů v řízení došlo podle stěžovatelky k popření spravedlnosti, neboť natolik výrazný rozdíl ve stanovení povinnosti stěžovatelky nemůže být považován za spravedlivý, a tím méně, když nebyl zapříčiněn toliko objektivními faktory ve formě růstu úředních i tržních cen nemovitostí, ale zejména v důsledku subjektivních pochybení orgánů a osob, zejména soudních znalců, pověřených státem vykonáváním a zajišťováním spravedlnosti, v jejichž důsledku byly soudy při svém rozhodování nuceny zohlednit faktory objektivní.
Ústavní soud se otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Toto citované ustanovení totiž garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž tomuto ustanovení přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době". V případě stěžovatelky řízení před obecnými soudy trvalo více než 11 let, což by mohlo být vykládáno jako zásah do jejích základních práv.
Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, str. 243, usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337).
Otázka charakteru zásahu orgánu veřejné moci velmi úzce souvisí s následným rozhodováním Ústavního soudu, který je právě podle povahy zásahu buď oprávněn zrušit napadené rozhodnutí nebo zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva nebo svobody pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil, pokud je to možné, stav před porušením. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel musí být už nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96).
Protože, jak vyplývá z ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 204/98, řízení ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů Š. před obecnými soudy skončilo, v právní věci stěžovatelky již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2003, č. j. 12 Co 381/2002-352 nabyl právní moci dne 13. 1. 2004), ústavní stížnost nesměřuje proti aktuálnímu zásahu veřejné moci, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu