ECLI:CZ:US:2004:3.US.156.04
sp. zn. III. ÚS 156/04
Usnesení
III. ÚS 156/04
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele P. G. zastoupeného JUDr. Z. K.advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2003 sp. zn. 7 To 38/03, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení ústavních kautel plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy ČR.
Poté, co stručně zrekapituloval řízení ve své trestní věci, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti v rámci obsáhlých výhrad zejména namítal, že obecné soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění a nepostupovaly v souladu s jemu svědčící zásadou in dubio pro reo. Z pohledu procesního pochybení soudu nalézacímu v doplnění ústavní stížnosti vytkl, že porušil jeho právo na obhajobu tím, když mu před odchodem k závěrečné poradě předseda senátu neudělil poslední slovo. Z těchto důvodů se stěžovatel domáhal kasace v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2003 sp. zn. 48 T 2/2003, když, jak konstatoval odvolací soud, přes správná skutková zjištění, jakož i jim odpovídající právní posouzení, nedovodil, že by pochybení nalézacího soudu, týkající se (stran merita věci) poukazu na příslušná zákonná ustanovení, bylo lze kvalifikovat jako "pouze písařské chyby". Výrokem svého rozsudku následně uznal stěžovatele vinným, že se pro blíže popsaný skutek dopustil spáchání pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a odsoudil jej dle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, přičemž jej pro jeho výkon zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody. Dovolání stěžovatele do jeho rozsudku směřující posléze Nejvyšší soud, vycházeje z posuzování podaného mimořádného opravného prostředku z pohledu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, usnesením ze dne 19. listopadu 2003 sp. zn. 3 Tdo 1094/2003 odmítl.
Ústavní soud vzal v úvahu výhrady stěžovatelem předložené a po jejich posouzení v intencích ústavních kautel dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).
Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a jeho vydání předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl.
Stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a vlastnímu hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, když řečené se vztahuje obdobně i k následně zvažované možnosti podřazení zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona. Důsledky z uvedené teze plynoucí se dle již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu neuplatní pouze tehdy, pokud by úvahy stran dokazování či právního posouzení vykazovaly extrémní rozpory a vykročily tak z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94 in: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další).
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jimž tyto věnovaly patřičnou pozornost a s nimiž se řádně vypořádaly (§125 odst. 1 tr. řádu). Jeho výhradami se opakovaně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Již Městský soud v Praze v odůvodnění citovaného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance ve vztahu k ustálení skutkového základu, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně, v mezích argumentačního prostoru vytčeného provedenými důkazy, přesvědčivým způsobem odůvodnil, včetně vyrovnání se s námitkami, na něž poukázal stěžovatel opětovně i v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se potom s jeho výhradami ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal. Proto lze v konkrétnostech, aniž by bylo třeba je znovu opakovat, na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkázat.
Ohledně stěžovatelem tvrzené absence uplatnění posledního slova před nalézacím soudem (§217 tr. řádu) Ústavní soud konstatuje, že toto pochybení (pro povahu a podstatu uvedeného práva) není samo o sobě způsobilé při jinak respektovaném právu obžalovaného na obhajobu založit protiústavnost následně vydaného meritorního rozhodnutí (shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 15/04 ze dne 3. března 2004).
Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2004