ECLI:CZ:US:2004:3.US.184.04
sp. zn. III. ÚS 184/04
Usnesení
III. ÚS 184/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. s. r. o. zastoupené JUDr. J. P., advokátkou proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2004, sp. zn. 6 A 99/2002, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7. června 2002, čj. 580/149/008/A-20/2002, a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava, ze dne 25. ledna 2002, čj. 9/OH/0404/02/Hol, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadla stěžovatelka ve své správní věci rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2004 (6 A 99/2002-52) a jemu předcházející správní rozhodnutí [rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7. června 2002 (580/149/008/A-20/2002) a rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava, ze dne 25. ledna 2002 (9/OH/0404/02/Hol)] a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo domoci se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2004
(6 A 99/2002-52) byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7. června 2002 (580/149/008/A-20/2002), kterou bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava, ze dne 25. ledna 2002 (9/OH/0404/02/Hol), jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši
200.000,- Kč za porušení ust. §28 odst. 1 písm. a), c), §39 odst. 1 písm. d) zák. č.
125/1997 Sb., o odpadech, v tehdy platném znění (dále jen zákon o odpadech). Pokuta byla stěžovatelce uložena za to, že dne 4. prosince 2001 neumožnila zástupcům České inspekce životního prostředí vstup na stavbu "Rekultivace území bývalého odvalu Dolu Jan Šverma v Ostravě", čímž zabránila odebrat vzorky produktu firmy G. - U. s. (stabilizátoru) a znemožnila rovněž provést fotodokumentaci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že rozhodnou skutečností, podle níž mělo být rozhodováno o uložení pokuty za správní delikt, neměla být skutečnost, zda ke kontrole na stavbě došlo, či nikoliv, ale skutečnost, za jakých okolností ke kontrole na stavbě nedošlo a zda tyto skutečnosti byly takového rázu, že jimi byla naplněna skutková podstata správního deliktu, za nějž byla stěžovatelce uložena pokuta. Mělo být tedy bez dalších pochybností prokázáno, zda předmětná kontrola nebyla provedena z důvodů na straně stěžovatelky. Svědecká výpověď Ing. V. mohla objasnit, zda došlo ze strany stěžovatelky k takovému jednání, na jehož základě nemohla být předmětná kontrola ze strany inspektorů České inspekce životního prostředí provedena, tedy zda skutečně stěžovatel zakázal nebo zamezil vstupu inspektorů na stavbu. Podle názoru stěžovatelky jde tedy o tzv. opomenutí rozhodného důkazu. Stěžovatelka proto navrhla zrušit rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů stěžovatelka svou ústavní stížností usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.
Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že nebyl proveden výslech svědka Ing. V.jímž měl být podle názoru stěžovatelky doplněn skutkový stav věci. V této souvislosti je na místě dodat, že právní závěry ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž naopak závěry o tom, že se stěžovatelka dopustila předmětného správního deliktu, z provedeného dokazování vyplývají. Rovněž tak se sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu a právní závěr, který zaujal Nejvyšší správní soud, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci, na jehož základě pak dospěl v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) k závěru o zamítnutí žaloby stěžovatelky a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnil (§64 s. ř. s., §157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto jak Nejvyššímu správnímu soudu, tak i ve věci rozhodujícím správním orgánům, nic vytknout. Znění ust. §39 odst. 1 písm. d) zákona o odpadech, dle nějž uloží inspekce pokutu do výše 300 000,- Kč právnické osobě, která neumožní kontrolním orgánům výkon kontrolní činnosti, je ostatně v tomto směru jednoznačné.
Dále pak je záhodno poukázat na to, že v daném případě nedošlo k tzv. opomenutí důkazu (opomenutí rozhodného důkazu, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti) tím, že nebyl proveden výslech Ing. V. Pojem tzv. opomenutých důkazů definoval Ústavní soud již ve vpředu zmíněném nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94. Tak zvané opomenuté důkazy zde definoval jako důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. Ve věci projednávané ústavní stížnosti o takovou procesní situaci nešlo.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo, a proto ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. srpna 2004