ECLI:CZ:US:2004:3.US.19.04
sp. zn. III. ÚS 19/04
Usnesení
III. ÚS 19/04
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele prof. MUDr. P. W., CSc. zastoupeného JUDr. B. P. advokátem, proti postupu Ministerstva zdravotnictví České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 5. ledna 2004 stěžovatel napadá postup Ministerstva zdravotnictví České republiky, v jehož důsledku nebyl jmenován přednostou Kliniky traumatologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Úrazové nemocnice v Brně. Stěžovatel uvádí, že na toto místo se zúčastnil výběrového řízení a s účinností od 1. 4. 2003 byl pověřen koordinací výuky a zdravotní péče na této klinice do doby, než bude jmenován přednosta kliniky ministryní zdravotnictví. V rámci výběrového řízení rovněž požádal o vydání lustračního osvědčení, které však neobdržel s odkazem na §8 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. Dne 27. 8. 2003 se stěžovatel obrátil dopisem na děkana Lékařské fakulty MU s žádostí o vyřízení jmenování přednostou. Ústně mu bylo sděleno, že se tak nestalo na zásah ministryně zdravotnictví. Současně mu byla předložena kopie jejího dopisu ze dne 6. 6. 2003, ve kterém ministryně zdravotnictví sděluje, že návrhu na jmenování nemůže vyhovět, neboť se nejedná o občana ČR, splňujícího předpoklad pro výkon funkce stanovený zákonem č. 451/1991 Sb. (předložení tzv. lustračního osvědčení). Dále mu bylo předloženo písemné sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělesné výchovy, ze kterého plyne, že toto ministerstvo v dané věci zastává jiný názor a že zahájí příslušná jednání. Proto se jeho právní zástupce obrátil na ministryni zdravotnictví s žádostí o revokaci jejího rozhodnutí. Současně se obrátil na Veřejného ochránce práv. Dne 7. 11. 2003 obdržel jeho právní zástupce dopis ze dne 4. 11. 2003, kterým byl informován, že Ministerstvo zdravotnictví setrvává na svém výkladu zákona č. 451/1991 Sb.
Podle názoru stěžovatele je postup Ministerstva zdravotnictví jiným zásahem orgánu veřejné moci než je rozhodnutí. Jde o jednorázový protiprávní a protiústavní útok, který není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci a vymyká se proto obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Tento útok označuje jako rozhodnutí, kterým byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 26 Listiny. Namítá, že předpokladem výkonu funkce podle §1 tzv. lustračního zákona je, že občan nevykonával činnosti uvedené v §2 tohoto zákona, nikoli však předložení tzv. lustračního osvědčení. Současně tvrdí, že splnění tohoto předpokladu lze vyžadovat pouze u občanů ČR. Navíc podmínění výkonu některých funkcí státním občanstvím je nepochybně možné toliko v oblasti veřejné správy, nelze je proto vztahovat na funkci přednosty kliniky. Stěžovatel nebyl jmenován ne proto, že nesplňuje předpoklady lustračního zákona, nýbrž proto, že není občanem ČR. Je tak diskriminován i pro další výběrová řízení na tuto funkci, kterou sice může vykonávat jako zastupující přednosta, nemůže ale do ní být jmenován. To chápe jako národnostní diskriminaci podle čl. 24 Listiny. Proto žádá, aby Ústavní soud nálezem přikázal Ministerstvu zdravotnictví ČR, aby jej ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu jmenovalo přednostou Kliniky traumatologie MU a Úrazové nemocnice v Brně.
Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro řízení ve věci ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že tyto podmínky nejsou v daném případě splněny a ústavní stížností se nelze meritorně zabývat. Na prvém místě je třeba uvést, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže svou rozhodovací činností nahrazovat orgány veřejné moci a nemůže zasahovat do jejich působnosti. Ústavní soud nemůže přikazovat, jak a v jaké lhůtě mají orgány ve věcech své působnosti rozhodovat. Může pouze zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. To v daném případě není možné. Současně je třeba uvést, že Ústavní soud je vázán petitem návrhu a součástí jeho poučovací povinnosti nemůže být návod, co a jak ústavní stížností požadovat. Kromě toho je třeba poznamenat, že z pověřovacího dopisu ze dne 28. 3. 2003, který byl jako důkaz v kopii předložen, výslovně neplyne, že stěžovatel má být jmenován přednostou kliniky. Pouze se uvádí, že je pověřen koordinací výuky a zdravotní péče do doby jmenování "přednosty" kliniky, nikoli do doby jeho jmenování "přednostou" kliniky. To je v kompetenci pouze ministra zdravotnictví po dohodě s ministrem školství, mládeže a tělesné výchovy.
Dalším důvodem odmítnutí ústavní stížnosti je to, že byla podána po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"). Pokud stěžovatel za "jiný zásah" (sám však používá i obrat "rozhodnutí") považuje sdělení Ministerstva zdravotnictví, které obdržel jeho právní zástupce dne 7. 11. 2003, tak je nutno konstatovat, že ústavní stížnost, která byla osobně předána dne 12. 1. 2004, byla podána po lhůtě 60 dnů. Plyne-li z dopisu orgánu veřejné moci, že tento orgán považuje záležitost za uzavřenou, počíná lhůta k podání ústavní stížnosti běžet již tímto dnem, popřípadě dnem doručení dopisu. Jiný výklad by vedl k tomu, že stěžovatel by ústavní stížnost mohl vždy včas podat v době, kterou si sám zvolí.Tento závěr plyne z judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1711/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 5, s. 581). Při obou způsobech počítání však uplynula podstatně delší doba než požaduje zákon o Ústavním soudu. S ohledem na nepříslušnost Ústavního soudu pak postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona nepřicházel do úvahy.
Konečně je třeba uvést, že stěžovatel se dovolává vymezení "jiného zásahu", jak byl proveden v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 4, s. 243). V tomto nálezu však Ústavní soud zdůrazňuje princip subsidiarity i pro ústavní stížnosti ve věci jiných zásahů než jakými jsou rozhodnutí. Jinak je ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání jiných prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany, trvá-li takový zásah, nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
Pokud by proto byl shledán "jiný zásah" do základních práv a svobod v tom, že stěžovatel nebyl jmenován přednostou kliniky, jak se toho v petitu své ústavní stížnosti domáhá, musel by stěžovatel nejdříve vyčerpat tento procesní prostředek, který mu zákon ve smyslu §75 odst. 1 zákona poskytuje. Tato otázka však vůbec nemohla být předmětem rozhodování Ústavního soudu, neboť by muselo být nejdříve prokázáno, že stěžovatel má ústavně zaručené právo na to, aby jej ministr zdravotnictví jmenoval přednostou kliniky. Protože však nebyly dány základní formální podmínky řízení, nemohl se tím Ústavní soud meritorně zabývat. Nemohl proto posoudit dopad postavení stěžovatele jako občana SRN a současně občana Evropské unie z hlediska tvrzených zásahů do jeho základních práv zaručených v čl. 24 a čl. 26 Listiny, stejně jako možné narušení závazků z tzv. Asociační dohody (č. 7/1995 Sb.) a z čl. 39 Smlouvy o založení Evropského společenství. Stejně tak nebylo možno zabývat se otázkou, zda má ústavní stížnost směřovat proti postupu ministra zdravotnictví nebo Ministerstva zdravotnictví jako takového.
Z výše rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a současně jako návrh, který byl podán po lhůtě stanovené zákonem. Byla proto odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. května 2004