ECLI:CZ:US:2004:3.US.21.04
sp. zn. III. ÚS 21/04
Usnesení
III. ÚS 21/04
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele V. G., , zastoupeného JUDr. L. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2003 sp. zn. 6 To 363/2003 a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. prosince 2002 sp. zn. 10 Nt 267/2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci, v níž rozhodl rozsudkem Vojenský obvodový soud Prešov dne 26. června 1975 pod sp. zn. T 98/75, dále usnesením dne 9. září 1992 sp. zn. Rtv 30/92 a rozsudkem ze dne 30. září 1992 sp. zn. 2 Rtv 30/92. Uvedl, že k jeho odsouzení jmenovaným vojenským soudem došlo pro nenastoupení služby v ozbrojených silách, tj. pro trestný čin podle §269 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Poukázal na důvody, pro které byl návrh na obnovu řízení soudy zamítnut, na to, že v době odsouzení byl československým občanem, nyní je občanem České republiky a tedy na právo na ochranu českého soudu, dále pak na nálezy Ústavního soudu, v nichž šlo o problematiku týkající se odsouzení pro nenastoupení povinné služby z náboženských důvodů, i když nikoliv o problematiku související s rozdělením republiky, dále na rozhodnutí obecných soudů, kterými byla obnova řízení v analogických kauzách povolena, přestože šlo o obnovu řízení, které probíhalo u Vojenského obvodového soudu v Prešově nebo v Bratislavě. Z uvedených důvodů se rozhodnutími, proti nímž ústavní stížnost směřuje, cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 1, čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k citované Úmluvě, jakož i v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Krajský soud v Plzni přezkoumal usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 10 Nt 267/2002-67, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci jeho odsouzení rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 26. června 1975 sp. zn. T 98/75, jakož i usnesením téhož soudu ze dne 9. září 1992 sp. zn. Rtv 30/92 a ze dne 30. září 1992 sp. zn. 2 Rtv 30/92 a stížnost odsouzeného proti usnesení soudu I. stupně opodstatněně neshledal důvodnou. Ve svém rozhodnutí se odvolací soud s poukazem na ustanovení §281 odst. 2 a §387 odst. 2 tr. řádu, jakož i na čl. II. odst. 5 zák. č. 25/1993 Sb. vypořádal se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami. Na základě uvedených ustanovení byl Okresním soudem Plzeň-město důvodně zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, v němž bylo pravomocně rozhodnuto Vojenským obvodovým soudem v Prešově, když tak návrh na povolení obnovy řízení směřoval proti rozhodnutí soudu, který se nenachází na území ČR, nýbrž na území státu cizího, a proto byla dána pravomoc soudů Slovenské republiky, nikoliv toho u kterého se stěžovatel obnovy řízení domáhal. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává označených nálezů Ústavního soudu, je třeba dodat, že se tyto nevztahují k problematice řešené v napadených rozhodnutích, a současně zdůraznit, že novou interpretaci zákonných ustanovení vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změnu výkladu trestněprávní normy, nelze považovat za novou skutečnost, která by měla či mohla být důvodem obnovy řízení (§278 odst. 1 tr. řádu).
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2004