ECLI:CZ:US:2004:3.US.222.03
sp. zn. III. ÚS 222/03
Usnesení
III. ÚS 222/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele JUDr. J. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2003 č. j. 29 Odo 450/2002-63, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2002 č. j. 8 Cmo 397/2001-43 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001 č. j. 26 Cm 152/2000-16, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Telefaxovým podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. dubna 2003 a doplněným předložením jeho originálu dne 5. května 2003, stěžovatel co do svých tvrzení doplnil a ve vztahu k návrhovému žádání odpovídajícím způsobem rozšířil svůj návrh ze dne 24. května 2002, jímž brojil proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2002 č. j. 8 Cmo 397/2001-43 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001 č. j. 26 Cm 152/2000-16. Ve svém "doplňujícím a rozšiřujícím" podání se domáhal, kromě původního návrhu na kasaci již citovaných rozhodnutí, i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2003 č. j. 29 Odo 450/2002-63.
Uvedený původní návrh byl dle nápadu a rozvrhu práce přidělen k projednání a rozhodnutí IV. senátu Ústavnímu soudu, jenž jej usnesením ze dne 17. dubna 2003 sp. zn. IV. ÚS 332/02 odmítl poté, co dospěl k závěru, že je co do v něm obsažených tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv zjevně neopodstatněný.
Se zřetelem k naznačeným časovým souvislostem a důsledkům z toho plynoucím tak bylo podání ze dne 30. dubna 2003, resp. 5. května 2003 posouzeno jako samostatný návrh, jemuž byla přidělena sp. zn. III. ÚS 222/03.
S ohledem na návrhový petit a sdělení Ústavního soudu publikované ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 Sb. III. senát Ústavního soudu za dané procesní situace konstatoval, že lhůta k ústavní stížnosti je zachována i vůči shora označeným rozhodnutím vrchního a krajského soudu, přičemž její nepřípustnost v tomto rozsahu není rovněž dána (§35 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a contrario). Dále si připojil k ústavní stížnosti spis vedený pod sp. zn. IV. ÚS 332/02, náležitě se seznámil s jeho obsahem, vzal v úvahu výhrady stěžovatele a po posouzení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že pokud stěžovatel brojil proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2002 č. j. 8 Cmo 397/2001-43, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2001 č. j. 26 Cm 152/2000-16, jedná se o výtky zjevně neopodstatněné. S předestřenými námitkami stěžovatele se Ústavní soud vypořádal v již citovaném usnesení ze dne 17. dubna 2003, přičemž i třetí senát zastává ohledně předmětné problematiky shodné stanovisko ve vztahu k jejímu posouzení z pohledu kritérií ústavnosti. Proto na rozhodovací důvody tam uvedené pro stručnost, jakož i nadbytečnost jejich (případně jinak formulovaného) opakování odkazuje. Zbylo tak vypořádat se s výhradami stěžovatele směřujícími do shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání směřující do výše označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud po posouzení věci stěžovatele nehledal, že by se v případě řešení otázky, zda se lze žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. domáhat určení, že přeměna investičního fondu na otevřený podílový fond je neplatná, jednalo o otázku zásadního právního významu. Na podporu svého závěru rovněž odkázal i na svůj rozsudek ze dne 1. června 2000 sp. zn. 32 Cdo 500/2000 (uveřejněný pod č. 128 in: Soudní judikatura č. 11/2000, str. 430 a násl.).
V daném ohledu, opíraje se o přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká, že otázkou zásadního právního významu byla nejen otázka, jejímž posouzením se tamní soud zabýval, nýbrž především otázka právního nástupnictví po zaniklém investičním fondu a přechodu jeho závazků v důsledku jeho přeměny na otevřený podílový fond. V této souvislosti tvrdí, že byl zkrácen na svém právu tím, že mu bylo hrubě odepřeno právo na vydání zákonného rozhodnutí po věcném přezkumu jeho žalobního návrhu, neboť to, že předmětná problematika není upravena zvláštním procesním ustanovením, jak na tuto skutečnost poukázaly obecné soudy, nemůže být dle náhledu stěžovatele přičítána k jeho tíži. Tvrdí, že mu měla být tímto nesprávným postupem soudu, jak uvedený postup podřazení pod normativní rámec jednoduchého práva stěžovatel charakterizuje, v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (§242 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatel s odkazem na tyto výhrady namítal dotčení ve svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Uvedené námitky stěžovatele nejsou důvodné. Již ve shora citovaném usnesení Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že za porušení nebo omezení práva na soudní ochranu nelze považovat případ, kdy obecné soudy vysloví, že ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nelze použít obecně pro přeměnu fondu jako takovou, když k provedení přeměny je třeba usnesení valné hromady, proti kterému se akcionáři akciové společnosti mohou dostatečným způsobem bránit u soudu podle speciálních ustanovení obchodního zákoníku zvláštní určovací žalobou (což stěžovatel taktéž učinil).
Pokud se dovolací soud coby otázkou zásadního právního významu nezabýval problematikou právního nástupnictví po zaniklém investičním fondu a přechodu jeho závazků v důsledku jeho přeměny na otevřený podílový fond, je třeba poukázat v reakci na tuto námitku stěžovatele na to, že před obecnými soudy podal žalobu o určení, že přeměna společnosti žalovaného (M., investiční fond, akciová společnost) na otevřený podílový fond je neplatná. Problematikou nastolenou stěžovatelem ohledně právního nástupnictví se odvolací soud při svém rozhodování nezabýval a jeho usnesení, resp. rozhodovací důvody nebyly z hlediska právního posouzení věci na této otázce založeny. Proto nemohla být ani předmětem případného přezkumu ze strany Nejvyššího soudu z pohledu zvažování naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V ostatním, se zřetelem k tomu, zda se skutečně jedná o otázku v té které věci zásadního právního významu, Ústavní soud v souladu s dnes již svou ustálenou judikaturou připomíná, že tuto úvahu dovolacího soudu není zásadně oprávněn přezkoumávat. Předmětem ústavní stížnosti v daném kontextu může být toliko denegatio iustitiae. Nutno říci, že Nejvyšší soud svým povinnostem dostál, dovoláním stěžovatele se v intencích podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řádně zabýval a svůj postoj k dané problematice adekvátně vyjádřil.
Případná není konečně ani výtka, dle níž měla být stěžovateli v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, a kterou údajně v rozporu s právem na spravedlivý proces nevzal Nejvyšší soud v úvahu. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatelem předložený judikát se potom na danou situace nikterak nevztahuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001 sp. zn. 33 Odo 119/2001). Stěžovatel uvedenou námitku zakládá na svém odlišném právním posouzení věci, tj. nesouhlasu se samotnou soudem realizovanou aplikací práva, jež sama o sobě, vykazujíc co do jejího uplatnění ústavní konformitu [srov. k tomuto kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 (uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.), nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 173/02 (uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl.) a další], nemůže znamenat porušení označeného ústavního práva. Pokud se jí potom Nejvyšší soud explicite nezabýval, když obsahově odůvodnění jeho rozhodnutí dopadá i na ni, konal zcela ve shodě se směrnicí uvedenou §242 odst. 3 o. s. ř., stanovící, že k vadě uvedené v §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, a to i ex offo, je-li dovolání přípustné.
Z důvodů takto stručně vyložených byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2004