ECLI:CZ:US:2004:3.US.222.04
sp. zn. III. ÚS 222/04
Usnesení
III. ÚS 222/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky D. B. zastoupené JUDr. R. S., advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. ledna 2004 sp. zn. 26 Cdo 272/2003 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2001 sp. zn. 12 Co 519/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena v právu zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tj. v právu na soudní ochranu. Uvedla, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu nedodržení lhůty pro jeho podání, když nevzal v úvahu nesplněnou poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení §5 obč. soudního řádu, jakož i obsah nálezu Ústavního soudu ze dne 31. května 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93, ve kterém bylo zdůrazněno, že nesprávným a neúplným poučením, a to i pokud jde o možnost podat dovolání, je účastník řízení zkrácen ve svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu. I když před novelou občanského soudního řádu zákonem č. 30/2000 Sb. nebyla stanovena speciální poučovací povinnost soudu ohledně dovolání, obecná poučovací povinnost je v občanském soudním řádu zakotvena desítky let, konečně zák. č. 30/2000 Sb. tuto povinnost s účinností od 1. ledna 2001 výslovně zakotvil a tak uznal, že v tomto směru spornost existovala. V tzv. přechodném období, ve kterém pro stejné úkony avšak různá soudní řízení platí buď původní nebo nová ustanovení občanského soudního řádu, o to více vyvstává obecná poučovací povinnost - přechodná ustanovení způsobila menší přehlednost ohledně dovolací lhůty. Odmítnout v takovém případě přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je stejné jako odmítnout stěžovatelce poskytnutí spravedlnosti, když podle jejího názoru Nejvyšší soud současně porušil svou povinnost danou mu §6 obč. soudního řádu, neboť měl postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná - dvouletý odstup mezi podáním dovolání a rozhodnutím o něm považuje za nepřiměřený. Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Brně, ten považuje za nezákonný a v závěrech týkajících se prokázání existence společné domácnosti s nájemcem v den jeho smrti, když šlo o osobu umístěnou v domově důchodců, a týkajících se možnosti použití §708 obč. zákona, vzbuzuje rozhodnutí pochybnosti. Stěžovatelka dále navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným, podání návrhu po lhůtě k tomu stanovené je rovněž důvodem k jeho odmítnutí [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 a 4, §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práva, kterého se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Běh lhůty k podání dovolání a závěr o jeho opožděnosti v předmětné věci konstatoval Nejvyšší soud na základě spolehlivého zjištění data právní moci rozhodnutí, proti němuž dovolání směřovalo, i data jeho podání, o jehož opožděnosti pak rozhodl v souladu s §240 odst. 1 a 2, §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, účinného před 1. lednem 2001. Pokud jde o námitku, že se stěžovatelce v rozhodnutí soudu II stupně nedostalo poučení o možnosti a lhůtě k podání dovolání, lze odkázat na znění §156 odst. 1 a §157 odst. 1 obč. soudního řádu, účinného před 1. lednem 2001, jakož i na přechodná ustanovení obsažená v části dvanácté hlavě první zák. č. 30/2000 Sb. Pokud stěžovatelka poukazuje na délku trvání řízení o dovolání, je třeba uvést, že ani případné zjištění, že šlo o délku nepřiměřenou, by nemohlo mít za následek zrušení stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, jak se stěžovatelka domáhá.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítnut. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro opožděnost, přičemž takové rozhodnutí nezáviselo na jeho uvážení, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu II. stupně nelze také z tohoto vycházet. Poněvadž proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2001 byl návrh podán k Ústavnímu soudu až dne 7. dubna 2004, jde nepochybně o podání učiněné po lhůtě k tomu stanovené, proto byl v tomto rozsahu návrh v souladu s §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Pro odmítnutí ústavní stížnosti nebyl shledán důvod k odložení vykonatelnosti označených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004