ECLI:CZ:US:2004:3.US.225.03
sp. zn. III. ÚS 225/03
Usnesení
III.ÚS 225/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. V. E., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2003, sp. zn. 6 Tdo 1088/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2002, sp. zn. 5 To 560/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu s podmínkami dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2002 (5 To 560/2001) a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. ledna 2003 (6 Tdo 1088/2002) a tvrdil, že jimi došlo k porušení "principu řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článků 36 a násl. Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy ČR" a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 31. července 2001 (5 T 184/98) byl stěžovatel uznán vinným
* jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že:
1. v Ostravě 1 zneužil svého postavení výrobně-technického náměstka ředitele státního podniku V. Orlová, a zároveň soukromého podnikatele pod firmou
V.-H. k tomu, že fakturou č. 1/91, vystavenou dne 13. 9. 1991 na částku ve výši 70.000,- Kč a uhrazenou dne 23. 10. 1991, a dále fakturou č. 8/91, vystavenou dne 27. 11. 1991 na částku ve výši 161.800,- Kč a uhrazenou dne 19. 12. 1991, si nechal tyto uvedené částky neoprávněně proplatit na účet své soukromé firmy firmou Stabespol se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, za provedení prací na akci oprava oplocení a parovodu v ústředních dílnách DPMO Ostrava-Martinov, ačkoli práce byly v plném rozsahu provedeny pracovníky státního podniku V. Orlová, okres Karviná, včetně použitého materiálu a mechanizace, čímž způsobil státnímu podniku V. Orlová, nyní v likvidaci, celkovou škodu ve výši 231.800,- Kč,
2. v Ostravě 1 ve stejném postavení jako v bodě 1. neoprávněně fakturoval za svoji firmu V.-H. fakturou č. 6/91 vystavenou dne 1. 11. 1991 a uhrazenou na účet firmy dne 12. 11. 1991, částku ve výši 294.340,- Kč obecnímu úřadu Bělotín za provedení prací na akci vodovodní přípojky pro školní jídelnu, ačkoli práce byly provedeny pracovníky státního podniku V. Orlová, a to včetně použitého materiálu a mechanizace, s výjimkou prací na provedení protlaku pod silnicí, které provedli pracovníci Ingstavu Ostrava a práce v hodnotě 77.135,- Kč financovala firma V.-H., čímž způsobil státnímu podniku V. Orlová, nyní v likvidaci, celkovou škodu ve výši 217.205,- Kč,
* jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že
3. v Orlové, okr. Karviná, obviněný J. H. (stěžovatel), ve stejném postavení jako v bodě ad 1. a ad 2., a odsouzený M. K., který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 10. 1998, čj. 5 T 128/97-791, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 5 To 151/99, který nabyl právní moci dne 14. 4. 1999, jako jeho podřízený ve funkci vedoucího materiálně-technického zabezpečení státního podniku V. Orlová, ve společném úmyslu neoprávněně obohatit firmu stěžovatele V.-H. na úkor tohoto státního podniku, fakturami č. 300311 ze dne 2. 9. 1991 a č. 300431 ze dne 5. 11. 1991, dali pokyn k odprodeji 72 kusů ocelových trubek o průměru 630 x 8 mm za celkovou částku 57.500,- Kč, tj. 827,6 běžných metrů v průměrné ceně 69,40 Kč za jeden běžný metr, když uvedené trubky vydávali za jinak neprodejný šrotový materiál a obratem prodali stejné množství trubek čtyřem odběratelům jako plnohodnotné v průměrné ceně 883,40 Kč za jeden běžný metr, kdy po odečtení částky ve výši 12.445,10 Kč za refakturaci nákladů firmě V.-H., způsobili bývalému skutečnému vlastníkovi předmětných trubek Severomoravským vodovodům a kanalizacím, státnímu podniku Ostrava, nyní nástupnické organizaci Milnea, státnímu podniku Olomouc, nyní v likvidaci, celkovou škodu 731.091,- Kč.
Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Karviné podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 7. 2002 (5 To 560/2001) napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že stěžovatele nově uznal vinným:
* jednak trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že
1. v Ostravě 1 zneužil svého postavení výrobně-technického náměstka ředitele státního podniku V. Orlová, a zároveň soukromého podnikatele pod firmou
V.-H. k tomu, že fakturou č. 1/91, vystavenou dne 13. 9. 1991 na částku ve výši 70.000,-Kč a uhrazenou dne 23. 10. 1991, a dále fakturou č. 8/91, vystavenou dne 27. 11. 1991 na částku ve výši 161.800,- Kč a uhrazenou dne 19. 12. 1991, si nechal tyto uvedené částky neoprávněně proplatit na účet své soukromé firmy firmou Stabespol se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, za provedení prací na akci oprava oplocení a parovodu v ústředních dílnách DPMO Ostrava-Martinov, ačkoli práce byly v plném rozsahu provedeny pracovníky státního podniku V. Orlová, okres Karviná, včetně použitého materiálu a mechanizace, čímž způsobil státnímu podniku V. Orlová, nyní zakladateli tohoto státního podniku obci Mořkov, okres Karviná, celkovou škodu ve výši 231.800,- Kč,
2. v Ostravě 1 ve stejném postavení jako v bodě 1. neoprávněně fakturoval za svoji firmu V.-H. fakturou č. 6/91 vystavenou dne 1. 11. 1991 a uhrazenou na účet firmy dne 12. 11. 1991, částku ve výši 294.340,- Kč obecnímu úřadu Bělotín za provedení prací na akci vodovodní přípojky pro školní jídelnu, ačkoli práce byly provedeny pracovníky státního podniku V. Orlová, a to včetně použitého materiálu a mechanizace, s výjimkou prací na provedení protlaku pod silnicí, které provedli pracovníci Ingstavu Ostrava a práce v hodnotě 77.135,- Kč financovala firma V.-H., čímž způsobil státnímu podniku V. Orlová, nyní zakladateli tohoto státního podniku obci Mořkov, okres Karviná, celkovou škodu ve výši 217.205,-Kč,
* a jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
3. v Orlové, okres Karviná, ve stejném postavení jako v bodech 1. a 2. společně s již odsouzeným M. Kubínkem, tehdy jeho podřízeným ve funkci vedoucího materiálně-technického zabezpečení státního podniku V. Orlová, ve společném úmyslu neoprávněně obohatit firmu stěžovatele V.-H. na úkor tohoto státního podniku, stěžovatel zajistil podpis faktur č. 300311 ze dne 2. 9. 1991 a č. 300431 ze dne 5. 11. 1991, zpracovaných odsouzeným M. K. a vystavených k odprodeji 72 ks ocelových trubek o průměru 630 x 8 mm na celkovou částku 57.500,- Kč u ředitele státního podniku V. Orlová Z. V., ačkoliv skutečná tržní hodnota těchto trubek byla 827.600,- Kč a způsobil tak bývalému skutečnému vlastníkovi předmětných trubek státnímu podniku Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, nyní nástupnické organizaci Milnea, státnímu podniku Olomouc, nyní v likvidaci, celkovou škodu ve výši nejméně 731.091,- Kč.
Za tyto trestné činy byl stěžovatel odvolacím soudem odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 10 (deseti) měsíců. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2002, sp. zn. 5 To 560/2001, podal stěžovatel dovolání. Dovolací důvod spatřoval jednak v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, jednak v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 15. ledna 2003 (6 Tdo 1088/2002) dovolání stěžovatele odmítl z důvodu, že bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a zčásti proto, že bylo zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného [§265i odst. 1 písm. b), f) tr. ř.].
Stěžovatel odůvodnil zásah do svých ústavně zaručených práv tak, že pokud jde o skutky ad 1. a 2., pak jednání, jehož se měl dopustit, nezakládá skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zák. Na toto pochybení Krajského soudu v Ostravě poukázal i Nejvyšší soud ČR. Stěžovatel je však toho názoru, že tyto skutky nezakládají ani skutkovou podstatu jiného trestného činu. Stěžovatel dále rozvíjí svou polemiku s právními závěry obecných soudů (zejména pak s Nejvyšším soudem ČR) a neztotožňuje se s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy. V této souvislosti zejména polemizuje s hodnocením výpovědi svědka M., z níž má vyplývat, že stěžovatel byl subdodavatelem uvedeného svědka. Dále pak tvrdí, že není pravdou, že ve skutečnosti byly předmětné práce prováděny státním podnikem V. Orlová; podle názoru stěžovatele je rovněž bez významu, zda dílo bylo provedeno za pomoci tehdejších zaměstnanců tohoto státního podniku. Stran skutku ad 3. se stěžovatel domnívá, že je zde extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho právním závěrem o vině, neboť 72 ks ocelových trubek stěžovatel řádně zakoupil a bylo jeho věcí jako vlastníka těchto trubek, že trubky výhodně prodal odběrateli na Slovensku. V této souvislosti uvádí, že bylo bez významu, zda zajistil podpis faktur. V popisu skutku není uvedena subjektivní stránka trestného činu podvodu. Stěžovatel napadl rovněž právní závěr dovolacího soudu, že trestní stíhání proti němu nemůže být zastaveno z důvodu průtahů v řízení. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.
Účastník řízení, Nejvyšší soud ČR, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že stěžovatel výslovně uplatnil v daném mimořádném opravném prostředku zákonné dovolací důvody předpokládané ustanovením §265b odst. 1 písm. b) a e) tr. ř., přičemž dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil své stanovisko k těmto dovolacím důvodům; na odůvodnění svého rozhodnutí pak účastník pro stručnost odkazuje a pro úplnost podotýká, že pokud Nejvyšší soud ČR rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání, měl tento procesní postup plnou oporu v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Za daného stavu věci navíc dovolací soud neměl zákonnou možnost aplikovat ust. §265i odst. 3, 4 tr. ř. Z uvedených důvodů by proto neměl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět.
Vedlejší účastník řízení, Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že poukázal na pravomoc Ústavního soudu a k tvrzení stěžovatele o zkrácení jeho práva na spravedlivý proces a osobní svobodu uvedl, že dovolací soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, protože předložené důkazy zhodnotil jiným způsobem, a proto taková tvrzení nelze hodnotit jinak než jako pouhou polemiku s právními závěry dovolacího soudu. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Účastník řízení, Krajský soud v Ostravě, k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v napadeném rozhodnutí vycházel jak z důkazů, provedených již okresním soudem, tak z důkazů (listinných materiálů a znaleckých posudků), které sám znovu provedl. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že se námitkami stěžovatele zabýval již v rámci rozhodování o odvolání stěžovatele a své závěry podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Účastník uvádí, že se (s malými výhradami) ztotožnil se závěry soudu I. stupně, pokud se týče zjištěného skutkového stavu věci, ovšem jinak posoudil jednání obžalovaného po právní stránce. V rozhodnutí pak jednoznačně vyslovil svůj názor a nemá v tomto směru důvod na svém stanovisku ničeho měnit. Ohledně neodůvodněných průtahů účastník poukazuje na to, že tyto byly způsobeny zejména nemožností zajistit přítomnost stěžovatele ze zdravotních důvodů na jednáních soudu. Účastník řízení navrhl, aby podané ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval.
Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Na uvedeném nic nemění ani ta skutečnost, že v právních názorech na trestní kvalifikaci jednání stěžovatele se obecné soudy (Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR) rozcházely - vždy však žalovaná jednání posoudily jako jednání mající znaky trestného činu a své závěry v tomto směru podrobně odůvodnily. V důsledku této skutečnosti však nemohlo dojít v daných souvislostech k zásahu do základních práv stěžovatele, neboť rozhodnutí o vině a trestu je věcí obecných soudů, za předpokladu, že tento jejich závěr je ústavně konformním způsobem odůvodněn, jak se v dané věci stalo. Dovolací soud dospěl ve stěžovatelově věci k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, protože předložené důkazy hodnotil jiným způsobem, a proto tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti nelze posoudit jinak, než jako pouhou polemiku s právními závěry dovolacího soudu, příp. soudu odvolacího. Sjednocování judikatury, a to i v trestních věcech, je totiž věcí Nejvyššího soudu ČR jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení [§14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).
Rovněž tak se sluší konstatovat, že podle přesvědčení Ústavního soudu pak z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, nevyplývá - a to ani ve vztahu ke skutku ad 3. - že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).
Obdobně je nedůvodné tvrzení stěžovatele stran toho, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno z důvodu průtahů v řízení. Jakkoli je Ústavní soud přesvědčen o tom, že trestní řízení má probíhat efektivně a má být skončeno v přiměřené lhůtě, neztotožňuje se s názorem stěžovatele, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodu průtahů v řízení, které jsou zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení. Podle §223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v §11 odst. 1 tr. ř. Ani jedna z nich a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodu průtahů v řízení. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Ostatně na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002 - 5 Tdo 178/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 - 5 To 3/02 a další). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodu jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Trestní stíhání nemůže být tedy podle názoru Ústavního soudu zastaveno toliko z důvodu průtahů v řízení, bez ohledu na to, čím byly průtahy způsobeny. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Naopak je v rozporu s účelem trestního řízení, jímž je mimo jiné zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (§1 odst. 1 tr. ř.). V tomto směru je možné odkázat i na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 217/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikováno).
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, stěžovatelova ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z vyložených důvodů, tak i z konstantní judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. dubna 2004