ECLI:CZ:US:2004:3.US.23.04
sp. zn. III. ÚS 23/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. s. n.spol. s r. o., , právně zastoupeného JUDr. R. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1788/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. 17 Co 109/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 8 C 203/1999, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení a V.D. jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v čl. 4 odst. 3, 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vlastnictví bytů").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 8 C 203/1999 bylo pod bodem I. určeno, že nabídka ze dne 30. 8. 2000, kterou dal stěžovatel (v civilním soudním řízení "žalovaný"), na základě §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, žalobcům J. D. a V. D., týkající se bytové jednotky č. 1196/3 domu č. 1196 v Praze 7, Jateční 21, je neplatná. K odvolání stěžovatele byl rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. 17 Co 109/2003. Dovolání stěžovatele zamítnul jako nedůvodné Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1788/2003.
V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že předmětem soudního sporu bylo určení platnosti či neplatnosti právního úkonu stěžovatele dle §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, zejména ve vazbě na posouzení předběžné otázky, tj. platnosti či neplatnosti prohlášení vlastníka budovy podle §4 zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatel učinil prohlášení vlastníka ke dvěma navzájem propojeným komplexům domů na ulici Jateční a Tusarova v Praze 7 tak, že právně vytvořil dvě budovy, v jedné (čp. 1195, 1196, a 1197) se nachází regulační stanice tepla (výměník), ve druhé (čp. 1519, 1520 a 1521) se nachází kotelna. Výměník a kotelnu stěžovatel vyčlenil jako jednotky - nebytové prostory. Obecné soudy shledaly tento úkon jako neplatný podle §39 obč. zák., pro rozpor s §2 písm. e) zákona o vlastnictví bytů, ve znění do 30. 6. 2000, kde byl původně vymezen pojem společných částí domu. Obecné soudy aplikovaly ustanovení §2 písm. e) [nyní písm. g)] zákona o vlastnictví bytů coby ustanovení kogentní, což je podle názoru stěžovatele nesprávné. Pokud by závěr obecných soudů byl správný, nezbylo by vlastníkovi než vyčlenit předmětné prostory jako společné části domu, a to přesto že by mohlo dojít k ohrožení dodávek tepla a teplé vody do druhé budovy. Stěžovatel rovněž uvádí, že podle §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů mohou všichni vlastníci jednotek rozhodnout o podstatných změnách týkajících se společných částí domu, např. vyčlenit některé ze společných částí jako jednotku a tedy mají více práv než vlastník domu, jehož zákon striktně omezuje v tom, které prostory jsou určeny pro společné užívání, přičemž s těmito částmi domu nemůže svobodně nakládat. Omezení vlastnického práva dané kogentním stanovením společných částí domu však musí mít stejný rozsah a obsah pro všechny vlastníky. V této souvislosti polemizuje stěžovatel se závěrem odvolacího soudu, že v rámci stavebního určení prostor je ustanovením §2 písm. písm. g) zákona o vlastnictví bytů vázáno i společenství vlastníků, neboť si lze jen těžko představit rozhodnutí o změně stavebního určení bez předchozího rozhodnutí o změně společných prostor.
Stěžovatel se dále odvolává na závěry vyslovené v odborném posouzení doc. JUDr. J. F., CSc., dle kterého společné části domu mají sloužit jen spoluvlastníkům tohoto domu a pokud by měly sloužit i jiným osobám, byl by překročen logický smysl ustanovení o společných částech domu; toto ustanovení přitom nelze interpretovat dogmaticky a považovat jakoukoliv z částí domu vyjmenovanou v §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů za společnou část domu. Dle názoru stěžovatele je aplikací §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů coby kogentního ustanovení původní vlastník budovy, činící prohlášení vlastníka budovy, omezen vůči vlastníkům jednotek, kteří od něj jednotky nabudou do vlastnictví, jejich postavení při výkonu vlastnických práv není rovné. Zmíněné ustanovení by mělo být interpretováno coby ustanovení dispozitivní povahy, od kterého se lze zejména ve výčtu prostor odchýlit. Zrušení ustanovení §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů stěžovatel navrhl z tohoto důvodu, že k porušení jeho ústavních práv došlo v důsledku jeho nesprávné aplikace coby kogentního ustanovení.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Obvodní soud pro Prahu 7, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud. Předsedkyně senátu obvodního soudu odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku, předsedkyně senátu městského soudu uvedla, že podstatným obsahem ústavní stížnosti je polemika se skutkovým i právním hodnocením věci provedeným soudy, omezení stanovená vlastníkovi domu při prohlášení vlastníka sice zasahují do jeho vlastnického práva, ovšem způsobem, který je upraven zákonem o vlastnictví bytů a ústavní práva stěžovatele tedy dotčena nebyla. Dle názoru předsedy senátu Nejvyššího soudu nevyplývá z ústavní stížnosti přesvědčivý závěr, že by stěžovatel byl zkrácen na svých ústavních právech, stěžovatel polemizuje s interpretací, kterou zaujaly obecné soudy, při využití argumentace z právní doktríny. Podstatnou okolností pro posouzení případu je, že výměníková stanice byla stavebně určena k vytápění domu a nebytových prostor v domě a splňovala zákonem stanovené znaky společné části domu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud rovněž vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 203/1999.
Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vlastník domu nemůže libovolně rozhodnout, jaké části domu určí jako jednotky a jaké coby společné části domu. Při tomto určení se totiž vlastník musí řídit zákonem o vlastnictví bytů a jeho kogentně stanovenými definicemi jednotek a společných prostor. Jelikož kotelna i výměník slouží pro všechny bytové i nebytové jednotky v domě, jde o společnou část domu a pokud je stěžovatel vyčlenil jako jednotku (nebytový prostor), učinil tak v rozporu se zákonem [konkrétně §2 odst. 1 písm. c) zákona o vlastnictví bytů]. Zákon přitom u společných částí budovy nestanovuje podmínku, že je mohou užívat pouze vlastníci jednotek v domě.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že prostor, který je společně užíván obyvateli domu a je k tomu rovněž stavebně určen, je společnou částí domu, a proto nemůže být vymezen jako nebytový prostor, přičemž je nerozhodné, zda je užíván rovněž osobami mimo dům. Případné povinnosti vlastníků k osobám mimo dům jsou upraveny v ustanovení §13 odst. 6 zákona o vlastnictví bytů. Stejně jako vlastník, při původním vyčlenění, jsou vázáni zákonem i vlastníci jednotek, pokud mají v úmyslu rozhodnout o změně společných prostor. Stěžovatelův názor, že vlastníci jednotek tak mohou dle §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů učinit neomezeně, označil městský soud za nesprávný. Rovněž konstatoval, že funkční výměníková stanice, jež spolu s kotelnou zabezpečuje vytápění, nemůže být ničím jiným než společnou částí domu. V případě společných částí domu, které objektivně slouží společnému užívání, jako je střecha či schodiště, nemůže být jejich určení rozhodnutím vlastníka změněno, přičemž kotelna a výměníková stanice mezi takové části domu nepochybně patří. Posuzovaný případ je tedy dle názoru městského soudu odlišný od skutkového základu ve věci rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 Ca 28/2001, kterým stěžovatel argumentoval, neboť v tomto případě se jednalo o sklepní prostory, které svému účelu již desítky let nesloužily.
Závěrům Městského soudu v Praze plně přisvědčil Nejvyšší soud, který opětovně konstatoval, že pokud vlastník domu vyčleňuje jednotky dle §5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, nemůže jako nebytové prostory určit společné části domu, jejichž příkladmý výčet je uveden v §2 písm. e) citovaného zákona, v tehdy platném znění, neboť by to bylo v přímém rozporu s kogentním ustanovením §2 písm. c), e) ve spojení s §4 citovaného zákona, v tehdy platném znění. Dovolací soud se dále vypořádal s námitkami stěžovatele, jež nejsou předmětem ústavní stížnosti.
Z podaného přehledu je zřejmé, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti byly stěžovatelem uplatněny již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Jejich opakováním v ústavní stížnosti tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší.
Pokud stěžovatel uvádí, že vlastníci jednotek mohou změnit určení společných částí domu, zatímco on, jako vlastník budovy tak při vymezení jednotek prohlášením vlastníka učinit nemůže, v čemž spatřuje nerovnost vlastnického práva, uvádí k tomu Ústavní soud následující:
Dle §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů jsou "společnými částmi domu části domu určené pro společné užívání, zejména základy, střecha, hlavní svislé a vodorovné konstrukce, vchody, schodiště, chodby, balkóny, terasy, prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny, komíny, výměníky tepla, rozvody tepla, rozvody teplé a studené vody, kanalizace, plynu, elektřiny, vzduchotechniky, výtahy, hromosvody, společné antény ...". Jak uvedl již odvolací soud, jsou tedy společné části domu upraveny jako části určené pro společné užívání, jejichž příkladmý výčet je dále uveden. Vyjmenované prostory však jsou společnými částmi domu jen pokud slouží společnému užívání a jsou k tomuto užívání určeny, v opačném případě nikoliv. Společné části domu pak lze dělit na ty, které objektivně svým stavebním určením slouží společnému užívání (střecha, schodiště) a dále na ty, které společnému užívání slouží v důsledku projevu vůle (např. vyčlenění místnosti coby sušárny), přičemž takové určení může být změněno. Je zřejmé, že pokud výměníková stanice slouží svému účelu a spolu s kotelnou (nacházející se v jiném domě) zabezpečuje tepelné hospodaření v domě, jedná se o objektivně určenou společnou část domu, jejíž určení coby společné části nelze změnit ani prohlášením vlastníka, ani usnesením všech vlastníků jednotek dle §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. V konkrétně posuzovaném případě je tedy vlastnické právo vlastníka budovy a vlastníků jednotek rovné. Tvrzení stěžovatele, že vlastníci jednotek mohou rozhodnout o společných částech domu neomezeně, tedy není správné.
Obecné soudy se rovněž vyrovnaly s další stěžovatelovou námitkou, že společné části domu nemohou sloužit jiným osobám než obyvatelům tohoto domu. Ústavní soud odkazuje na závěr odvolacího soudu, že není rozhodné, zda společné prostory slouží i osobám mimo dům, ale že slouží především obyvatelům příslušného domu. Na uvedenou možnost pamatuje ustanovení §13 odst. 6 zákona o vlastnictví bytů, které upravuje povinnosti vlastníků k dalším subjektům mimo dům, zákon tedy takové situace předpokládá a řeší je cestou závazkového práva, nikoliv odlišnou úpravou vyčlenění prostor (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr potvrdil i Nejvyšší soud. Ústavní soud konstatuje, že posouzení skutečnosti, zda společné prostory mohou být užívány i osobami mimo dům, je otázkou jednoduchého práva, jehož výklad však Ústavnímu soudu nepřísluší. Do ústavních práv stěžovatele tato otázka nezasahuje.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, rozhodnutí těchto soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ustanovení §157 o. s. ř., a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
Posuzované ustanovení §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů dle názoru Ústavního soudu není vzhledem ke shora konstatovaným skutečnostem v rozporu s čl. 11 a čl. 4 odst. 3, 4 Listiny. Stěžovatel navíc zpochybňuje nikoliv znění tohoto ustanovení, ale jeho výklad coby ustanovení kogentního. Návrh na jeho zrušení proto nebyl shledán důvodným, nehledě k tomu, že dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4., č. 22).
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu