ECLI:CZ:US:2004:3.US.237.04
sp. zn. III. ÚS 237/04
Usnesení
III. ÚS 237/04
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Svazu č. a m. s. d., zastoupeného JUDr. Z. A. advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2004 č. j. 21 Cdo 2166/2003-88, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2002 č. j. 13 Co 513/2001-66 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 5. března 2001 č. j. 7 C 104/2000-39, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž se cítí dotčen v právech zakotvených v čl. 2 odst. 3, v čl. 4 odst. 2 a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že soudy vyhověly žalobě o určení, že dne 17. prosince 1998 došlo k zániku zástavní smlouvy uzavřené s žalobcem 2. prosince 1993 k zajištění pohledávky stěžovatele ve výši 7.743.000,- Kč, případně do maximální výše zajišťovaných pohledávek v částce 8.472.440,- Kč. V době, kdy takto zajištěná pohledávka činila ke dni 11. března 1996 ještě 5.311.000,- Kč, stěžovatel uzavřel dne 11. března 1996 s žalobcem další smlouvu o půjčce a takto mu půjčil 29.500.000,- Kč, přičemž byl v dobré víře, že na tuto novou půjčku se vztahuje zástavní smlouva, uzavřená 2. prosince 1993. Soudy však shledaly, že tato zástavní smlouva zanikla dnem 17. prosince 1998, tj. dnem, kdy byla splacena poslední část původní půjčky, k níž se zástavní smlouva vztahovala. Vyslovil přesvědčení, že při aplikaci ustanovení §299 obch. zákoníku soudy upřednostnily ochranu vlastnických práv dlužníka na úkor stěžovatele, když nevzaly zřetel na obsah zástavní smlouvy, dle níž byla zástava sjednána do maximální výše zajišťovaných pohledávek, a to i z dalších půjček poskytnutých dlužníkovi před splacením půjčky původní.
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2166/2003-88 ze dne 3. února 2004 a stížností napadených rozhodnutí soudů obou stupňů zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud opodstatněně vyslovil, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2003 č. j. 13 Co 513/2001-66 je nepřípustné, když nemělo oporu v ustanovení §237 odst. 3 obč. soudního řádu. Jelikož navrhovatel v dovolání uplatnil dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., čímž byla vyloučena přípustnost dovolání dle §237 odst. 3 o. s. ř., v dané věci nenastaly podmínky aplikace právního názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 569/03. Krajský soud v Plzni přezkoumal rozsudek soudu I. stupně ze dne 5. března 2001 podle §212 obč. soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč rozhodnutí shledal věcně správným a odvolání proti němu nedůvodným, když pro vznik a zánik práv ze zástavní smlouvy také konstatoval správnost aplikace ustanovení §299 odst. 1 obch. zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2000. Na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2004