ECLI:CZ:US:2004:3.US.241.03
sp. zn. III. ÚS 241/03
Usnesení
III. ÚS 241/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele M. B., zastoupeného JUDr. M. M., advokátem o ústavní stížnosti na postup Okresního soud Praha-východ ve věci vedené pod sp. zn. P 85/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel namítal dotčení v ústavně zaručeném základním právu na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v konečném důsledku i porušení čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Jak ve vztahu k ústavněprávnímu odůvodnění svého návrhu uvedl, ve věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. P 85/99 tamní soud, k jeho návrhu na výkon rozhodnutí, soudu doručenému dne 26. června 2000, dosud pravomocně nerozhodl, stejně jako se dosud pravomocně nevypořádal s podaným návrhem na střídavou výchovu a svěření jeho nezletilého syna do výchovy otce. Tyto návrhy podal v návaznosti na rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. listopadu 1999 č. j. 85/99-22, jímž byla schválena dohoda rodičů, dle níž byl stěžovatel coby otec oprávněn stýkat se s nezletilým synem M. v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí, v čemž mu bylo posléze ze strany matky bráněno.
Stěžovatel podrobně rozvedl a popsal okolnosti daného případu a poukázal na procesní vývoj předmětného řízení, přičemž současně doložil i sdělení Mgr. M. C. ze dne 27. listopadu 2002 (Spr 2022, 2026/2002), tehdy pověřené správou Okresního soudu Praha-východ, jež mu bylo doručeno v reakci na jeho stížnost na průtahy v řízení. Z tohoto sdělení se podává, že vytýkané průtahy shledány byly, za což jmenovaná současně vyjádřila hlubokou omluvu.
K výzvě Ústavního soudu označený obecný soud zrekapituloval procesní vývoj dané věci. V období po nápadu ústavní stížnosti se jedná o následující úkony:
- dne 26. 5. 2003 bylo vydáno ve věci usnesení č. j. P 85/99-272, jímž byl právní zástupce otce vyzván k doplnění návrhů na výkon rozhodnutí ze dne 5. 2. 2003, neboť podání neobsahovala stručné vylíčení, jakým způsobem v jednotlivých případech matka bránila otci v kontaktu se synem,
- usnesením ze dne 4. 6. 2003 bylo nařízeno jednání ve věci návrhu otce na udělení pokuty matce, návrhu otce na svěření nezletilého do jeho výchovy a matka ať je povinna přispívat na jeho výživu a o návrhu otce na střídavou výchovu u nezletilého M. na den 26. 6. 2003; na žádost právního zástupce otce bylo jednání odročeno na 21. 8. 2003,
- usneseními založenými na č. l. 323-354 spisu o. s. ze dne 27. 6. 2003 byla odmítnuta podání otce došlá soudu dne 5. 2. 2003, kterými se domáhal výkonu rozhodnutí ve věci,
- dne 21. 8. 2003 se konalo jednání ve věci návrhu otce na střídavou výchovu a svěření nezletilého M. do výchovy otce; toto bylo odročeno na neurčito za účelem ustanovení znalce z oboru dětské psychologie a dětské psychiatrie, a to z důvodu, že otec trvá na návrhu na změnu výchovy nezletilého M.,
- usnesením ze dne 8. 10. 2003 č. j. P 85/99-378 byly ustanoveny znalkyně z oboru zdravotnictví - dětská psychiatrie, dětská psychologie,
- usneseními ze dne 21. 11. 2003 založenými na č. l. 384-414 spisu o. s. byla zrušena výše citovaná usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 6. 2003, jimiž bylo zároveň otci uloženo doplnit podání, došlá soudu dne 5. 2. 2003, tak, aby bylo zřejmé, jakým způsobem byly zmařeny otcovy kontakty se synem v otcem uváděných termínech.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, plyne posuzování "přiměřenosti doby řízení" z těch kterých okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, způsobu chování stěžovatele a státních orgánů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 14, str. 117 a násl.). Při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu Ústavní soud vždy postupuje v každé věci samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné či nikoliv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 247/98, tamtéž, sv. 13, str. 491 a násl.).
Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Stejně tak ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidský práv a základních svobod má každý právo na projednání své záležitosti v přiměřené lhůtě.
Shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a úředním postupem orgánů veřejné moci je nezbytnou podmínkou materiálního právního státu via facti, neboť vláda práva imanentně předpokládá korespondující interakci mezi jím vyhlášenými pravidly a skutečným chováním adresátů právních norem.
Ve svém nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 112/97 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 10, str. 229 a násl.), na který odkázal i stěžovatel, Ústavní soud konstatoval, že umožnění styku otce s nezletilým dítětem v přiměřené míře je zásadně odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Pokud však by tento styk nebyl umožněn v důsledku nečinnosti obecného soudu, šlo by podle povahy věci o průtahy v řízení a ve svém dopadu o porušení Úmluvy o právech dítěte č. 104/1991 Sb., zejména jejího čl. 9 odst. 3, kterou je Česká republika vázána. Uvedené teze dopadají v plném rozsahu i na nyní posuzovaný případ.
V této souvislosti je třeba nadto s výrazným akcentem připomenout, že i Evropský soud pro lidská práva mimo zohlednění již uvedených kritérií ve vztahu k posuzování průtahů v řízení taktéž zdůrazňuje, že při hodnocení, zda (ne)došlo k vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, musí být vzato v úvahu i to, co bylo pro stěžovatele v sázce (např. Frydlender proti Francii, 2000; Becker proti Německu, 2002; Bořánková proti České republice, 2003 a další). V daném případě je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že pro stěžovatele a především pro jeho nezletilého syna bylo a stále je dosud v sázce, a to již s ohledem na samotný předmět řízení, více než mnoho. V projednávané věci skutečně došlo, alespoň v určitých fázích řízení, k neodčinitelným průtahům.
Navzdory tomuto konstatování, vzhledem k popsanému průběhu řízení ve výše uvedeném období, Ústavní soud posuzujíce opodstatněnost ústavní stížnosti k okamžiku vydání svého rozhodnutí, návrhu stěžovatele nevyhověl. Veden při svých vývodech principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, který v sobě implikuje upřednostnění nápravy případně i protiústavních pochybení uvnitř soustavy těchto orgánů, nemohl Ústavní soud odhlédnout od toho, že ústavní stížnost v době jeho rozhodování již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. V kontextu procesního vývoje předmětného řízení, tj. ve spojení se skutečností, že obecný soud začal v dané věci jednat způsobem shora konkrétně vyjmenovaným, by zásah Ústavního soudu učiněný ex post postrádal co do svého obsahu rozumný smysl a byl za této situace nadbytečný, neboť v současné době již (podle všeho) není stran namítaných průtahů v řízení co zakazovat.
Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2004