ECLI:CZ:US:2004:3.US.254.03
sp. zn. III. ÚS 254/03
Usnesení
III. ÚS 254/03
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z., a. s., zastoupené JUDr. D. D., advokátem, proti průtahům Krajského soudu v Brně v soudním řízení ve věci sp. zn. 29 Cm 317/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňovala formální náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon], brojila stěžovatelka proti průtahům ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Cm 317/2000 a tvrdila, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka tvrdila, že dne 22. 9. 2000 podala návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení částky ve výši 3,064.480,- Kč, představující dluh žalované (M. obchodní společnosti, s. r. o.). Dne 2. 10. 2000 vyzval soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, čemuž bylo vyhověno. Na základě dotazu stěžovatelky jí soud dne 3. 11. 2000 sdělil, že proti platebnímu rozkazu byl podán odpor. Tento den je posledním dnem, kdy byl soud činným. V příloze stěžovatelka doložila, že se neúspěšně obrátila na Krajský soud v Brně a Ministerstvo spravedlnosti ČR. Krajský soud v Brně ve své odpovědi ze dne 22. 8. 2002 (Spr 18.246/2002) shodně s Ministerstvem spravedlnosti ČR (viz jeho vyjádření ze dne 11. 9. 2002 - Stíž. 388/2002) zaviněné průtahy neshledaly s poukazem na poměr personálního obsazení obchodního úseku k nápadu věcí. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat svou nečinností v porušování ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Cm 317/2000 vyplývá, že stěžovatelka podala na tento soud dne 25. 9. 2000 návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení částky 3,064.480,- Kč s přísl. (č. l. 1 až 2 spisu obecného soudu). Na č. l. 17 až 19 je založena výzva soudu k zaplacení soudního poplatku ve výši 122.580,- Kč ze dne 2. 10. 2000 a doklady o jeho zaplacení stěžovatelkou v soudem stanovené lhůtě. Ze spisu se dále podává, že dne 11. 10. 2000 obecný soud vydal platební rozkaz, jímž se ukládá žalované (M. obchodní společnosti, s. r. o.), aby stěžovatelce zaplatila částku 3,064.480,- Kč s přísl. do 15 dnů od právní moci nebo aby podala v této lhůtě odpor proti platebnímu rozkazu. Dne 25. 10. 2000 byl soudu doručen odpor žalované, který je odůvodněn tak, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby, protože předmětnou pohledávku žalovaná uhradila dne 14. 3. 1997 postoupením její pohledávky vůči A., spol. s r. o., Kaznějov čp. 125. Na č. l. 25 je VK se zasláním kopie odporu stěžovatelce, na č. l. 26 její žádost o zaslání přílohy, na č. l. 27 úřední záznam o nahlédnutí do spisu osoby pověřené stěžovatelkou. Dne 2. 7. 2003 vydal dle spisu soud usnesení, jímž vyzývá stěžovatelku, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení zaslala vyjádření k námitkám uváděným žalovanou v odporu. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 4. 8. 2003. Na č. l. 30 je pak výzva Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2003 a na č. l. 31 a 32 stejnopis ústavní stížnosti. Dne 27. 1. 2004 obdržel Ústavní soud sdělení účastníka řízení, že na 10. 2. 2004 je nařízeno ústní jednání a k tomuto sdělení byla přiložena kopie příslušného předvolání.
Účastník řízení, Krajský soud v Brně, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona), která mu byla doručena dne 1. 8. 2003, vyjádřil podáním samosoudkyně Mgr. M. V. tak, že potvrdil pravdivost tvrzení stěžovatelky uváděné v čl. I. ústavní stížnosti s výjimkou tvrzení, že den 3. 11. 2000 je posledním dnem, kdy byl soud v dané věci jakkoli činný. Dne 2. 7. 2003 byla vyhotovena výzva (stěžovatelce byla doručena dne 4. 8. 2003), kterou soud stěžovatelku vyzýval, aby ve lhůtě 20 dnů sdělila soudu své stanovisko k námitkám uváděným žalovanou v odporu proti platebnímu rozkazu. Stěžovatelka se k těmto námitkám nevyjádřila, a to i přes to, že odpor i její příloha jí byly doručeny již dne 2. 11. 2000 a 9. 11. 2000. Soud proto postupoval podle ust. §114a odst. 1 a 2 o. s. ř. Po obdržení stanoviska stěžovatelky bude zřejmě možné ve věci nařídit ústní jednání. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Stejně tak ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na projednání své záležitosti v přiměřené lhůtě.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, plyne posuzování "přiměřenosti doby řízení" na základě těch kterých okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti a způsobu chování stěžovatele a státních orgánů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 117 a násl.). Při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu, Ústavní soud vždy postupuje v každé věci samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné či nikoliv (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 247/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, str. 491 a násl.). Toto posouzení však může vycházet pouze ze skutečného průběhu řízení a jednotlivých úkonů učiněných obecným soudem.
Ze spisu obecného soudu v dané věci, jehož relevantní obsah byl vpředu vyložen, nevyplývá žádný důvod, proč byl soud v období od 3. 11. 2000 do vydání zmíněného usnesení ze dne 2. 7. 2003 nečinný. Tato nečinnost soudu není omluvitelná ani vyjádřením účastníka, že se stěžovatelka nevyjádřila k odporu žalované. Podle připojeného spisu obecný soud žádal až usnesením ze dne 2. 7. 2003, aby se stěžovatelka k námitkám vyjádřila, když jí předtím odpor pouze zaslal (a vyjádření k němu nepožadoval). Tvrzení stěžovatelky, jimiž odůvodnila svou ústavní stížnost, v podstatě v celém rozsahu potvrdil účastník řízení, který toliko nesouhlasil s tvrzením, že den 3. 11. 2000 je posledním dnem, kdy byl jakkoli činný, a poukázal na svoje usnesení ze dne 2. 7. 2003. Nečinnost soudu a průtahy v předmětném období nebyly zapříčiněny podle názoru Ústavního soudu ani složitostí věci; šlo o typický obchodně-právní spor. Ostatně účastník stěžovatelkou tvrzené průtahy složitostí věci sám ani neodůvodnil. Jelikož tedy pro zdůvodnění průtahů v označeném období neshledal Ústavní soud ani v předloženém spisovém materiálu, ani ve vyjádření účastníka řízení, žádný relevantní důvod, konstatuje, že jeho nečinností došlo v této fázi řízení k neodčinitelným průtahům a k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavnímu soudu rovněž není zřejmé, proč svou povahou formulářové usnesení ze dne 2. 7. 2003 bylo v důsledku postupu obecného soudu doručeno stěžovatelce až dne 4. 8. 2003, když jí bylo zasláno až asi měsíc po jeho vydání.
Navzdory tomuto konstatování o obecným soudem zaviněných průtazích, vzhledem k popsanému průběhu řízení ve výše uvedeném období, Ústavní soud, posuzujíce opodstatněnost ústavní stížnosti v souladu se svou konstantní judikaturou k okamžiku vydání svého rozhodnutí (viz posledně označené rozhodnutí Ústavního soudu), stěžovatelčině ústavní stížnosti nevyhověl. Veden při svých úvahách mimo jiné i principem minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, který v sobě zahrnuje upřednostnění nápravy, případně i protiústavních pochybení uvnitř soustavy těchto orgánů, nemohl Ústavní soud odhlédnout od toho, že ústavní stížnost v době jeho rozhodování již nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. V kontextu procesního vývoje předmětného řízení, tj. s ohledem na skutečnosti, že obecný soud začal v dané věci jednat způsobem shora konkrétně naznačeným (nařízením jednání), by zásah Ústavního soudu učiněný ex post postrádal co do svého obsahu rozumný smysl a byl za této situace nadbytečný, neboť v současné době již (podle všeho) není stran namítaných průtahů v řízení (do budoucnosti) co zakazovat. Pokud by se v budoucnu stěžovatelka domnívala, že v dané věci opět nastaly průtahy, může v souladu se zákonem podat novou ústavní stížnost.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. února 2004