ECLI:CZ:US:2004:3.US.255.04
sp. zn. III. ÚS 255/04
Usnesení
III. ÚS 255/04
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky N. K. V. zastoupené JUDr. J. W. advokátkou o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2004 č. j. 25 Cdo 487/2003-61, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označeného usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. listopadu 2002 č. j. 10 Co 690/2002-44. Vyslovila přesvědčení, že prodloužením pobytu na území republiky cizinci, který zákonné podmínky pro takové rozhodnutí nesplnil a poté, co byl postřelen a léčen z vážného zranění v nemocnici, vznikla stěžovatelce nemalá škoda, když náklady s poskytnutou lékařskou péčí spojené nebyly pro nedostatek v pojištění cizince nemocnici uhrazeny. Zamítnutím podané žaloby a odmítnutím dovolání se cítí dotčena v právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, jakož i v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, nedodržením platné litery zákona došlo k pochybení jak moci výkonné tak moci soudní.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2004 č. j. 25 Cdo 487/2003-61 zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně neshledal přípustnost dovolání, jehož se navrhovatelka domáhala ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, tj. s tvrzením, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění citovaného usnesení dovolací soud vyložil obsah §7 zák. č. 82/1998 Sb., dle kterého nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci takového řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, přičemž nezbytnou podmínkou vzniku nároku je zrušení předmětného rozhodnutí (§8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.), jakož i obsah §13 cit. zákona, dle kterého odpovědnost státu se neváže na vydání rozhodnutí v předmětném řízení a není podmíněna tím, aby poškozený byl jeho účastníkem, když v obou případech však mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím či zjištěním nesprávného úředního postupu musí existovat příčinná souvislost. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Plzni založil své rozhodnutí ze dne 14. listopadu 2002 č. j. 10 Co 690/2002-44 na správné aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., dospěl dovolací soud opodstatněně k závěru, že rozsudek odvolacího soudu nemá pro právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu je proto nepřípustné.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004