ECLI:CZ:US:2004:3.US.277.03
sp. zn. III. ÚS 277/03
Usnesení
III. ÚS 277/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. H., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2003, sp. zn. 57 Co 682/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2003 (57 Co 682/2002-44) a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (právo na soudní a jinou právní ochranu) obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; podle stručné argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s výkladem ust. §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. odvolacím soudem a poukázal na to, že k výplatě žalované částky došlo teprve na výslovný pokyn žalované, učiněný prostřednictvím její právní zástupkyně. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2003
(57 Co 682/2002-44) bylo jednak změněno usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne
26. září 2002 (7 C 28/2002-28) v napadeném výroku III. o nákladech řízení, a to tak, že stěžovatel (v právním postavení žalobce v řízení před obecnými soudy) je povinen zaplatit žalované (M. G.) na nákladech řízení částku 12.480,- Kč k rukám její advokátky JUDr. R. G. (I.), jednak byl stěžovatel zavázán k úhradě nákladů odvolacího řízení v částce 450,- Kč (II.).
Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 26. září 2002 (7 C 28/2002-28) bylo rozhodnuto tak, že:
I. Řízení se zastavuje.
II. Stěžovateli se vrací po právní moci usnesení soudní poplatek v částce 2.100,- Kč.
III. Žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení, k rukám jeho právního zástupce, částku ve výši 12.458,25 Kč.
K ústavní stížnosti se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu účastník řízení (Krajský soud v Ostravě), který ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Podle něj není zřejmé, v čem spatřuje stěžovatel v jednání Krajského soudu v Ostravě rozpor se zákonem a se kterými konkrétními zákonnými ustanoveními. Dále účastník odkazuje na odůvodnění svého (ústavní stížností napadeného) rozhodnutí a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud, po prostudování vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn.
7 C 28/2002 a s přihlédnutím k vyjádření účastníka řízení a k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 7 C 28/2002 bylo zjištěno, že se stěžovatel domáhal na žalované zaplacení částky 52.055,- Kč, neboť mu žalovaná neuhradila jím poskytnuté právní služby a půjčky, jež jí poskytl na úhradu soudních poplatků. Svým podáním ze dne 18. července 2002 vzal svou žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaná mu dne 28. června 2002 uhradila částku 56.315,- Kč na úhradu nákladů řízení, které měly být placeny k jeho rukám podle usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 3. listopadu 2000
(22 E 1371/2000) a ze dne 10. října 2000 (22 E 1247/2000) a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2001 (9 Co 784/2001) a ze dne 27. července 2001
(10 Co 710/2001). Podle stěžovatele tedy odpadl důvod řízení. Soud I. stupně rozhodl o nákladech řízení podle §146 odst. 2 o. s. ř. věty druhé, dle které byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný, když dospěl k závěru, že žalovaná dlužnou částku uhradila až po podání žaloby. Odvolací soud se s tímto jeho závěrem neztotožnil a poukázal na to, že důvodnost podání žaloby ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je třeba posuzovat z procesního hlediska, tedy zda výsledkem chování žalované bylo uspokojení požadavku stěžovatele. V dané věci je zřejmé, že k zaplacení částky došlo v rámci probíhajícího řízení o výkon rozhodnutí, vedeného proti jiné osobě než je žalovaná, kdy tato částka byla předána stěžovateli soudním exekutorem. Odvolací soud proto uzavřel, že jestliže bylo stěžovateli plněno v rámci výkonu rozhodnutí, nelze toto plnění považovat za výsledek chování žalované, jímž bylo vyhověno žalobnímu požadavku stěžovatele v dané věci. Podmínka pro uplatnění ust. §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. proto dle názoru odvolacího soudu splněna nebyla a zpětvzetí žaloby je třeba posuzovat jako procesní zavinění stěžovatele, pro které muselo být řízení zastaveno. Při rozhodnutí o náhradě nákladů bylo nutné aplikovat větu první ust. §146 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu změnil odvolací soud usnesení soudu I. stupně tak, jak bylo vpředu uvedeno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto výkladem §146 odst. 2 o. s. ř. nesouhlasil. Podle povahy vývodů ústavní stížnosti brojil proti věcné správnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno. Přehlíží však, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 odst. 2 o. s. ř.), jak se v dané věci stalo; z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto nic obecnému soudu (Krajskému soudu v Ostravě) vytknout. Ostatně stěžovatel sám ve svém zpětvzetí žaloby (č. l. 24 obecného soudu) uvedl, že na základě pokynu právní zástupkyně žalované byla stěžovateli dne
28. června 2002 uhrazena částka 56.315,- Kč na úhradu nákladů řízení, které mu měly být placeny k jeho rukám, jako předchozímu právnímu zástupci žalované, podle usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 3. listopadu 2000 (22 E 1371/2000) a ze dne 10. října 2000 (22 E 1247/2000) a usnesení Krajského sodu v Ostravě ze dne 28. srpna 2001
(9 Co 784/2001) a ze dne 27. července 2001 (10 Co 710/2001). Ve svém vyjádření k odvolání žalované (č. l. 40 obecného spisu) dále konstatoval, že mu tuto částku předal soudní vykonavatel Okresního soudu v Opavě. Skutková zjištění, na základě kterých zaujal právní názor odvolací soud, mají tedy oporu ve spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 7 C 28/2002 a Ústavní soud proto neshledal, že by odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno, bylo ústavně nekonformní.
Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
Z takto rozvedených důvodů k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces, resp. na soudní či jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nedošlo; ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. ledna 2004