ECLI:CZ:US:2004:3.US.285.04
sp. zn. III. ÚS 285/04
Usnesení
III. ÚS 285/04
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti C. p. r. p. o d. z., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004 č. j. 35 Co 70/2004-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze s tvrzením, že tímto usnesením bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nedodržena povinnost soudu poskytovat ochranu právům podle čl. 90 Ústavy ČR.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 30/2003, který si Ústavní soud připojil, domáhal se stěžovatel - v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce - původně pouze proti žalované agentuře daňových rad A. s. r. o., později i proti další žalované 1. P. Ú. Spol. s. r. o. - poté, co mu bylo žalovanými potvrzeno, že jeho účetnictví zpracovává tato společnost - vydání věcí - účetních dokladů, které v petitu žaloby v podstatě rámcově vymezil tak, že požadoval vydání "kompletní soustavy účetních záznamů (účetnictví) žalobce, jako účetní jednotky, vedenou nejméně v rozsahu stanoveném zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, účtovanou v soustavě podvojného účetnictví, včetně všech souvisejících přiznání k jednotlivým daním, a to za účetní období let 1999, 2000, 2001 a za poměrnou část účetního období roku 2002, tj. za období od 1. ledna 2002 do 31. července 2002". Svou žalobu pak, poté, co mu byly 2. žalovaným vydány doklady specifikované v protokolech o jejich předání, vzal zpět, načež soud I. stupně svým usnesením ze dne 29. prosince 2003 řízení zastavil, 2. žalovanému stanovil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 4.800.-Kč a naopak stěžovateli stanovil povinnost nahradit náklady řízení 1. žalovanému ve výši 4.725.- Kč. Proti tomuto usnesení se odvolali jak stěžovatel, tak i 2. žalovaný. Odvolací soud pak ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. žalovaným potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a 2. žalovaným změnil tak, že žádnému z těchto dvou účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, aplikoval tento soud - stejně jako soud I. stupně - na vztah stěžovatele a 1. žalovaného ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř, když vycházel ze závěru, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování 1. žalovaného a stěžovatel tak v poměru k němu svým zpětvzetím žaloby z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a 2. žalovaným odvolací soud použil ust. §146 odst. 2 věta prvá i druhá o. s. ř. s odůvodněním, že 2. žalovaný po podání žaloby vydal stěžovateli část požadovaných dokladů a v tomto rozsahu tedy došlo ke zpětvzetí žaloby pro chování 2. žalovaného. Část dokladů však stěžovateli nebyla vydána žádným ze žalovaných, přesto stěžovatel vzal i v tomto rozsahu žalobu zpět a tedy zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Proto odvolací soud ve vztahu k těmto účastníkům řízení rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení soudu II. stupně směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který porušení svých ústavně zaručených práv v podstatě spatřuje jednak v tom, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o nepravdivé zjištění. Stěžovatel totiž - na rozdíl od odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu - uvádí, že řádně podepsané protokoly o předání dokladů zřejmě dosvědčují, že předány mu byly všechny požadované doklady a nikoliv jen jejich část. Kromě toho odvolacímu soudu vytýká, že tím, že potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byl zavázán k náhradě nákladů řízení 1. žalovanému, porušil článek 90 Ústavy, stanovící soudům povinnost poskytovat ochranu právům. Ani jeden soud totiž, jak dále stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, nezohlednil při svém rozhodování důvod celého sporu mezi ním a žalovanými a sice porušení povinností 1. žalovaného plnit smluvně sjednaný závazek a tomu korespondující právo stěžovatele domáhat se plnění po 1. žalovaném. Byl to totiž pouze 1. žalovaný, s nímž měl stěžovatel uzavřenu mandátní smlouvu o vedení účetnictví a daňovém poradenství, po jejímž vypovězení měl tak pak povinnost ve smyslu čl. VII odst. 4 obecných podmínek této smlouvy předmětné dokumenty stěžovateli předat. Smluvně zavázaným byl tedy stále, bez ohledu na další okolnosti případu, 1. žalovaný, ten také porušoval práva stěžovatele, která měl soud chránit. Není proto spravedlivé, že soud svým rozhodnutím stěžovateli v podstatě, byť nepřímo, sdělil, že neměl 1. žalovaného žalovat a že porušovaná práva ze strany 1. žalovaného nechce chránit. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl zrušení usnesení odvolacího soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích dal najevo, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout jen tehdy, došlo-li by k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Takový stav však v posuzované věci po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení jeho vydání předcházejícím Ústavní soud nezjistil.
K tvrzení stěžovatele, že odvolací soud při svém rozhodování o nákladech řízení stěžovatele a 2. žalovaného vycházel, pokud jde o rozsah vydaných dokladů, ze zjištění, které neodpovídá obsahu spisu, Ústavní soud uvádí, že i když v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není blíže objasněno, na základě jakých důkazů tento soud učinil závěr o tom, že 2. žalovaným byla stěžovateli vydána pouze část jím požadovaných dokladů, nelze pomíjet fakt ze spisu plynoucí (č. l. 88 připojeného spisu), totiž fakt, že část účetních dokladů, jež podle petitu žaloby měly být vydány, držela osoba odlišná od žalovaných (L. Ž.) neměl je ve svém držení ani jeden ze žalovaných a tudíž je nemohl stěžovateli ani vydat. Již z tohoto důvodu nelze považovat závěr odvolacího soudu o vydání pouze části účetních dokladů za neodpovídající obsahu spisu. Pokud pak dále stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že nedostál své povinnosti poskytovat ochranu právům, neboť při svém rozhodování o nákladech řízení - tentokráte ve vztahu stěžovatele a 1. žalovaného - nezohlednil dostatečně důvod celého sporu a v této souvislosti zdůrazňuje závazek a povinnosti 1. žalovaného, pak nelze než odkázat na zcela správné odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud vysvětlil, že "zavinění" zastavení řízení ve smyslu ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. lze posuzovat toliko z hlediska procesního. Posuzovat je podle práva hmotného, jak o to v podstatě usiluje stěžovatel, nelze, neboť v takovém případě by již šlo o posouzení důvodnosti žaloby ve věci samé. Ostatně, měl-li stěžovatel, jak naznačuje v důvodech ústavní stížnosti, za to, že v právním vztahu s ním byl pouze 1. žalovaný, měl tomuto svému názoru přizpůsobit svou žalobu a procesní postup. Pokud se však rozhodl žalovat i 2. žalovaného, s nímž podle vlastního tvrzení nikdy žádnou smlouvu neuzavřel a žalobu pak vzal zpět po vydání dokladů tímto žalovaným, pak za shora popsaného stavu, a to i při vědomí provázanosti obou žalovaných, na níž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, nelze napadenému rozhodnutí vytýkat vykročení ze zákonem daných mezí, natož pak z mezí ústavních. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2004