ECLI:CZ:US:2004:3.US.286.04
sp. zn. III. ÚS 286/04
Usnesení
III. ÚS 286/04
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného Mgr. J. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2004, čj. 14 To 190/2004-115, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 2. 2004, čj. 2 PP 197/2003-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 2. 2004, čj. 2 PP 197/2003-102, jímž byla podle §61 odst. 1 trestního zákona zamítnuta žádost stěžovatele (jakožto odsouzeného) o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 6. 1999, sp. zn. 14 T 128/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 16 T 44/2000; dále stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2004, čj. 14 To 190/2004-115, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jeho stížnost proti citovanému usnesení Okresního soudu v Kladně.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho osobní svoboda je omezena od 21. 5. 1999 a polovinu z uložených trestů odnětí svobody vykonal dne 21. 8. 2003. Stěžovatel připustil, že byl v minulosti mnohokrát trestán, nejvíce záznamů v rejstříku trestů je však z období mezi patnáctým a osmnáctým rokem věku, a tak by mu jeho trestná činnost majetkového charakteru v daném období neměla být přičítána příliš k tíži, zvláště vezme-li se v úvahu prostředí, ve kterém vyrůstal. Stěžovatel v ústavní stížnosti následně popisuje, za jaké trestné činy byl odsouzen, v souvislosti s tím zmiňuje důležité mezníky ve svém životě, zvláště to, kde a kdy byl zaměstnán a jakou práci vykonával, a upozorňuje, že věc, kvůli které byl odsouzen k trestu odnětí svobody, který si nyní odpykává, se stala jinak, přičemž svou vinu v zásadě popírá. Stěžovatel dále upozorňuje, že je otcem čtyř dětí, jejichž matka byla zbavena rodičovských práv a které jsou umístěny v dětském domově. On se o ně před vzetím do vazby prý staral dobře a má v úmyslu tak - za pomoci své družky, která nabídla záruku za dovršení jeho nápravy - činit i po případném propuštění. Stěžovatel tvrdí, že má zajištěno zaměstnání a že od trestného činu, za který byl nyní odsouzen, uplynulo již 10 let, což je dostatečná doba pro nápravu i pro začátek nového života. Skutečnost, že došlo k nápravě, dokládá stěžovatel tím, že se ve výkonu vazby i trestu choval dobře, nikdy nebyl kázeňsky trestán, naopak byl osmkrát kázeňsky odměněn, z toho dvakrát speciálním pedagogem. Poukazuje i na vyjádření ředitele dětského domova. Vzhledem k výše uvedenému je přesvědčen, že trest, který si odpykal, splnil svůj účel a výkonu zbytku trestu již není třeba. V souvislosti s tím obecným soudům vytýká, že nehodnotily jeho argumenty v kontextu všech změn jeho osoby, neprovedly všechny navrhované důkazy, přičemž nezdůvodnily, proč tak neučinily, čímž porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a osobní svobodu. Stěžovatel rovněž namítá, že stížnostní soud neprojednal věc v jeho přítomnosti a že okresní soud nerozhodl o jeho žádosti o podmíněné propuštění do 30 dnů od podání, ale až po několika měsících od jejího podání, v důsledku čehož další žádost o podmíněné propuštění může podat po roce a půl od první žádosti. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, soudní ochranu a osobní svobodu. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud uvedl, že dle §240 trestního řádu rozhoduje soud v neveřejném zasedání, není-li stanoveno, že rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, přičemž v ustanoveních trestního řádu, týkajících se řízení o stížnosti, toto předepsáno není, takže předmětná námitka stěžovatele není důvodná. Jde-li o námitku nedodržení 30denní lhůty v řízení před okresním soudem (§333 odst. 1 trestního řádu), dle krajského soudu se jedná o lhůtu pořádkovou a její nedodržení není důvodem ke zrušení stížností napadeného usnesení, neboť takové porušení již nelze nijak napravit. Dále krajský soud uvedl, že se zabýval námitkami stěžovatele v tom rozsahu, který považoval za relevantní, a pokud se některými nezabýval, bylo to proto, že neměly žádný vliv na jeho rozhodnutí. Okresní soud v Kladně se k ústavní stížnosti stěžovatele ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Za opodstatněnou se zpravidla v řízení před Ústavním soudem považuje ústavní stížnost směřující proti takovému rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jichž se tento dovolává. Po přezkoumání věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím mohly být porušeny ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele.
Jak lze z ústavní stížnosti vyvodit, stěžovatel obecným soudům především vytýká nesprávné posouzení jeho věci z hlediska §61 odst. 1 trestního zákona. V souvislosti s tím je třeba uvést, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
V dané věci by se o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, především pak práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, mohlo jednat, pokud by v postupu obecných soudů při posuzování toho, zda byly splněny podmínky podmíněného propuštění odsouzeného na svobodu dle §61 odst. 1 trestního řádu, konkrétně pak otázky, zda lze od stěžovatele očekávat, že povede na svobodě řádný život, postupovalo svévolně, což by připadalo v úvahu zejména v případě, že by obecné soudy své závěry v odůvodnění napadených rozhodnutí nezdůvodnily vůbec či zcela nedostatečně, eventuálně pokud by tyto závěry byly ve skutečně extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi (zde se však míra ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných - vzhledem k povaze věci, kdy jde o rozhodování o určité výjimce z pravidla, při kterém soudy mají široký prostor k vlastní úvaze - značně snižuje).
Pochybení takového rázu, dotýkající se ústavnosti napadených rozhodnutí, však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Obecné soudy se k žádosti, resp. stížnosti stěžovatele danou otázkou zabývaly a z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti měly za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídily a proč důvod pro vyhovění jeho žádosti, resp. stížnosti neshledaly (§134 odst. 2 trestního řádu). Obecné soudy, a to nikoliv nedůvodně, přitom vycházely z rozsahu trestné činnosti stěžovatele a její povahy, současně přihlédly ke skutečnostem, týkajícím se osoby stěžovatele v současnosti, přičemž vysvětlily, proč tyto skutečnosti nepředstavují dostatečnou záruku toho, že stěžovatel v budoucnu povede řádný život. Takovéto úvahy jsou plně věcí soudů obecných a pokud by Ústavní soud přistoupil k jejich přezkumu z věcného hlediska, nepřípustně by tím zasahoval do jejich činnosti.
Namítá-li stěžovatel, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací v kontextu změn jeho osoby, ze soudního spisu a soudních rozhodnutí je zřejmé, že příslušné skutečnosti byly soudům známy, nicméně stěžovatelově argumentaci neuvěřily právě vzhledem k jeho trestní minulosti, čímž se dle názoru Ústavního soudu s touto argumentací plně vypořádaly. Stěžovatel namítal rovněž, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, nicméně žádný konkrétní důkaz v ústavní stížnosti neoznačil a ani ze soudního spisu nevyplývá, že by ze strany obecných soudů zůstal "opomenut" důkaz, jenž by - za daného stavu - mohl mít na rozhodnutí ve věci nějaký vliv.
Pokud stěžovatel namítá, že okresní soud nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů (§333 odst. 1 trestního řádu), s touto námitkou se již vypořádal stížnostní soud, a tak lze odkázat stěžovatele na příslušnou část odůvodnění jeho usnesení. K tomu Ústavní soud dodává, že nedodržení stanovené lhůty bylo způsobeno tím, že soud shromažďoval podklady potřebné pro rozhodnutí, což lze považovat za "důležité důvody" ve smyslu citovaného ustanovení, tedy za překážku pro rozhodnutí ve stanovené lhůtě. Kromě toho, jak Ústavní soud již dříve judikoval, i kdyby se jednalo o neodůvodněné průtahy řízení, tyto samy o sobě nemohou být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Vytýkal-li stěžovatel stížnostnímu soudu, že rozhodl bez jeho přítomnosti, je třeba uvést, že stěžovateli byla v souladu s §331 odst. 1 trestního řádu dána možnost účastnit se jednání před okresním soudem a vyjadřovat se k projednávaným skutečnostem, čímž bylo učiněno zadost požadavkům vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, pokud by Ústavní soud dopad daného ustanovení na danou množinu případů připustil, a jde-li o postup stížnostního soudu, ten byl plně v souladu s příslušnými procesními pravidly, takže ani v tomto bodě nelze přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení práva na spravedlivý proces a v souvislosti s tím snad i jeho práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004