ECLI:CZ:US:2004:3.US.287.03
sp. zn. III. ÚS 287/03
Usnesení
III. ÚS 287/03
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. a J. V., obou zastoupených JUDr. PhDr. S. B., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2003, čj. 26 Cdo 1126/2001-248, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 1999, čj. 15 Co 253/99, 15 Co 255/99-188, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 7 C 58/94, 7 C 7/96, a ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 7 C 58/94, 7 C 7/96, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], brojí stěžovatelé proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 20003, čj. 26 Cdo 1126/2001-248, jakož i jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 1999, čj. 15 Co 253/99, 15 Co 255/99-188, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 7 C 58/94, 7 C 7/96, a rozsudku téhož soudu ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 7 C 58/94, 7 C 7/96, když tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 1, čl. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil, napadeným rozsudkem ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 7 C 58/94, 7 C 7/96, ve věci žalobce L. Š., přivolil Obvodní soud pro Prahu 3 k výpovědi ze společného nájmu bytu stěžovatelů, a to bytu 2. kat., který je situován ve 3. podlaží domu č. p. 1438 v Praze 3, sestávajícího ze 2 pokojů, kuchyně a příslušenství, s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím 3 měsíční výpovědní lhůty, která počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15ti dnů od uplynutí výpovědní lhůty. Uvedený soud konstatoval, že žalobce dal výpověď stěžovatelce současně se žalobou dne 24. 3. 1994 s tím, že byt potřebuje pro ubytování svého syna [§711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku]. V průběhu řízení žalobce žalobu rozšířil jednak o další výpovědní důvod [§711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku], jednak žalobu rozšířil i proti stěžovateli, avšak výpověď tomuto dána nebyla, což byl jeden z důvodů, proč odvolací soud předchozí rozsudek v dané věci ze dne 18. 7. 1995, čj. 7 C 58/94-49, svým usnesením ze dne 3. 1. 1996, čj. 11 Co 437/95-66 zrušil. Zmíněný nedostatek měl být napraven tím, že žalobce dal stěžovatelům novou výpověď obsaženou v žalobě ze dne 5. 1. 1996 (věc vedena pod sp. zn. 7 C 7/96), jež byla doručena stěžovatelům dne 12. 3. 1996, resp. 22. 3. 1996. Poté obvodní soud dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny výpovědní důvody ve smyslu §711 odst. 1 písm. a) a g) občanského zákoníku, když bylo prokázáno, že existuje bytová potřeba na straně žalobce a že stěžovatelé mají možnost jiného bydlení; z tohoto důvodu byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt bez náhrady.
Rozsudkem téhož soudu ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. 7 C 58/94, 7 C 7/96, byl doplněn výše citovaný rozsudek (především) tak, že došlo ke konkretizaci výpovědi ze společného nájmu stěžovatelů, a to datem 5. 1. 1996. Dále byl výrok citovaného rozsudku doplněn o další odstavec, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi ze společného nájmu téhož bytu, datované dnem 24. 3. 1994. Soud tak učinil z toho důvodu, že byly dány dvě výpovědi, přičemž z výroku předchozího rozsudku nebylo zřejmé, k jaké výpovědi se přivoluje, a první výpověď z nájmu bytu trpěla podstatnými vadami.
Městský soud pak svým rozhodnutím, jež je rovněž napadeno ústavní stížností, ve věci samé, tj. ve věci přivolení k výpovědi, rozsudek obvodního soudu potvrdil poté, co se se závěry tohoto soudu ztotožnil. Dle názoru odvolacího soudu výpověď ze dne 5. 1. 1996 je platná, protože byla doručena oběma stěžovatelům, výroková část rozsudku (po doplnění) je určitá a zcela postačující pro účely vykonatelnosti, přičemž neoznačení katastrálního území domu, v němž se předmětný byt nachází, nemá za následek nevykonatelnost rozsudku, správné jsou dle jeho názoru rovněž skutkové a právní závěry ohledně existence výpovědních důvodů. Dále se zabýval novou namítanou skutečností, a to nedostatkem pasivní legitimace stěžovatelů, kdy stěžovatelka uvedla, že byt už neužívá a že jej přenechala svému synovi. To však dle soudu doloženo nebylo, na faktických okolnostech se přitom nic nezměnilo, stěžovatelka dále pracuje v Praze, je v pražském bytě trvale hlášena, má v něm dosud své věci. Vzhledem k okolnostem případu se jedná o tvrzení účelové.
Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatelů ústavní stížností napadeným usnesením podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Uvedený soud se zabýval nejprve tím, zda jsou dány důvody přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., avšak tuto možnost vyloučil. Dle jeho názoru v posuzované věci překážka litispendence byla odstraněna spojením obou věcí sp. zn. 7 C 58/94 a 7 C 7/96, a i když následně měl soud vést žalobce k úpravě petitu (ke sjednocení skutkových tvrzení), jde pouze o jinou vadu řízení ve smyslu §241 odst. 2 (pozn.: míněn zřejmě "odst. 3") písm. b) o. s. ř., k níž se přihlíží, je-li dovolání přípustné. K námitce, že mělo být zastaveno řízení iniciované podáním žalobce ze dne 14. 2. 1995 [výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku], dovolací soud uvedl, že se jedná pouze o procesněprávní úkon neobsahující výpověď z nájmu, především nebylo mezi účastníky řízení pochyb o tom, že předmětem řízení ve vztahu k uvedenému výpovědnímu důvodu byla výpověď datovaná dnem 5. 1. 1996, obsažená v návrhu na zahájení řízení, jež bylo vedeno pod sp. zn. 7 C 7/96, o níž bylo také rozhodnuto. Dále k námitce neprovedení důkazu výslechem P. V. dovolací soud uvedl, že nejde o zkrácení procesních práv dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., protože procesní nárok na provedení navržených důkazů není, přičemž případné pochybení v tomto ohledu lze vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.; k této vadě dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné, sama tato vada jeho přípustnost založit nemůže. Dovolací soud také neshledal důvodnou námitku, že soudy projednaly žalobu s nevykonatelným petitem, neboť neuvedení katastrálního území či neuvedení dne skončení výpovědní lhůty nečiní petit neurčitým (nevykonatelným). Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nevyplývala ani z §238 odst. 1 o. s. ř., ani §239 odst. 1 o. s. ř., posuzoval Nejvyšší soud ČR, zda je dovolání přípustné dle §239 odst. 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že otázkou zásadního právního významu nebyla ani otázka překážky litispendence, ani otázka, zda je soud oprávněn v případě více výpovědí doplnit žalobní petit bez návrhu žalobce o další údaje; pokud jde o první otázku, odkázal na své závěry výše uvedené, a pokud jde o otázku druhou v pořadí, odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dále se dovolací soud vyjádřil ke třetí otázce, a to zda pro posouzení bytové potřeby stěžovatelů postačí zjištění o stavebním stavu nemovitosti, aniž by byl brán zřetel na hlediska zdravotní, jimiž se dle stěžovatelů odvolací soud nezabýval. Dle názoru Nejvyššího soudu ČR je daná námitka nepřípadná, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soud je zřejmé, že se s ní vypořádal, když přihlédl k okolnostem rozhodným pro posouzení dané otázky, jež byly v řízení tvrzeny (prokázány) a v hodnocení těchto okolností není logický rozpor; námitka, že jedno hledisko mělo převážit nad druhým, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu výše citovaného ustanovení.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelé především tvrdí, že došlo k porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 11 Listiny. Dle stěžovatelů nájemní právo patří k těm právům, která lze zařadit k právům spadajícím do majetku každého občana, ve svých atributech je blízké právu vlastnickému a je i tržně ocenitelné vzhledem k tomu, že skončení nájmu bytu lze vázat na poskytnutí příspěvku na jiné bydlení. Přitom ustanovení §711 odst. 1 písm. h) [pozn.: zřejmě míněno "písm. g)"] občanského zákoníku stěžovatele diskriminuje mít byt v nájmu, příp. vylučuje možnost výběru, jaký byt nájemci budou užívat, kdy navíc může nastat situace, že soudy přivolí k výpovědi ohledně dvou nájemních bytů téhož nájemce ve stejný den, takže může dojít k vyklizení z obou bytů bez náhrady, není dále zřejmé, co je míněno formulací "aby užíval pouze jeden byt". Uvedené ustanovení má být sankcí těm, kteří majetkově unesou platbou více nájemných či platbu nájemného vedle platby daně z nemovitosti, a zakládá nerovnost před zákonem, protože ponechává bez stanovení jakýchkoliv kritérií na úvaze soudu, po kom nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, rozhodnutí soudu je tak nepředvídatelné, závislé na značně proměnných okolnostech, rozlišuje nájemce na zvýhodněné a nezvýhodněné, kdy zřejmě diskriminuje ty, kteří vlastní letní byty na venkově. Soudy při posouzení toho, co je bytový a co rekreační objekt, vycházely nikoliv z norem občanského práva, ale z rozhodnutí ve stavebním řízení.
Dále stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces. To bylo způsobeno tím, že obecné soudy nezkoumaly, zda dalšímu řízení nebrání překážka litispendence nebo rei iudicatae. Přitom v době, kdy byla v podání ze dne 5. 1. 1996 dána nová výpověď dle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, zde probíhalo řízení ohledně téhož výpovědního důvodu, iniciované podáním žalobce z 14. 2. 1995. Dále odvolací soud vedl soud prvního stupně, aby nad rámec žalobního petitu vydal rozsudek ze dne 6. 4. 1999 - konkrétně jde o dovětek "datovaný dne 5. 1 1996" ve výroku rozsudku, přičemž dle stěžovatelů je podstatný výpovědní důvod, nikoliv datum výpovědi, jak vyplývá z judikatury obecných soudů. Postup soudu byl proto ultra petita partium a výsledek řízení překvapivý, v rozporu s principem právní jistoty. Odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 17. 2. 1998 a rozsudku ze dne 6. 4. 1999 si má protiřečit, neboť podle prvně uvedeného jsou dány výpovědní důvody dle §711 odst. 1 písm. a) i g) občanského zákoníku, dle druhého není dána platně výpověď ze dne 24. 3. 1994, jež se opírala o prvně uvedený zákonný důvod; kromě toho výpověď ze dne 5. 1. 1996 postrádá výslovný odkaz na to, z jakého důvodu a dle kterého ustanovení je podávána, pouze z obsahu lze dovodit, že se jedná o výpověď dle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku. Spojení věcí bylo provedeno nesprávně, a pokud se tak stalo, soud měl vést žalobce k tomu, aby jednoznačně a srozumitelně upravil žalobní petit a aby sjednotil svá skutková tvrzení. Odvolací soud vymezil petit jinak, než soud nalézací, zřejmě z důvodu jeho nesrozumitelnosti. Stěžovatelé namítají rovněž, že nebylo rozhodnuto o výpovědi z 6. 4. 1999, napadené rozsudky soudu prvního stupně jsou tak rozsudky částečnými a odvolací soud nerozhodoval o celé žalobě, nezkoumal ani, která výpověď byla komu doručena a jak si výpovědi vzájemně konkurují. Stěžovatelé vyslovují názor, že pokud jedna výpověď daná z téhož důvodu není vzata zpět, nelze z téhož důvodu dát týmž nájemcům výpověď další. Dále dle stěžovatelů žalobní petit nebyl vykonatelný, když chybělo uvedení katastrálního území, v němž se byt nachází, jakož i dne, kterým skončí běh výpovědní lhůty. Odvolací soud se dostatečně taktéž nevypořádal s námitkou nedostatku pasivní legitimace stěžovatelky, a tak je jeho rozsudek v tomto ohledu nepřezkoumatelný; v souvislosti s tím došlo k pochybení, když nebyl proveden důkaz výslechem P. V., syna stěžovatelů, a to s ohledem na novou skutečnost, že mu měl být předmětný byt přenechán, přičemž jmenovaný by měl mít možnost v řízení prokázat, že na něj přešel nájem opuštěním společné domácnosti. Konečně stěžovatelé namítají, že odvolací soud se nezabýval otázkou případné bytové náhrady, jakož i toho, zda by nebylo spravedlivé, s ohledem k poměrům stěžovatelů, žalobu zamítnout. Závěrem stěžovatelé uvádějí, že Nejvyšší soud ČR vytýkané vady posoudil formalisticky, ačkoliv se jedná o vady zásadní, a dále namítl, že původní žaloba ze dne 24. 3. 1994 měla být zamítnuta rozsudkem ze dne 18. 7. 1995, soud měl tendenci žalobě vyhovět, v řízení vznikly neodůvodněné průtahy, protože znalci byla položena nepřípadná otázka, odvolací soud namísto procesního poučení účastníků vrátil věc bez věcného vyřízení soudu I. stupně s poučením. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelé navrhují zrušení napadených rozhodnutí. Spolu s uvedenou ústavní stížností podali stěžovatelé i návrh na zrušení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku.
Ústavní soud si vyžádal pro účely posouzení ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ČR uvedl, že se otázkou přípustnosti dovolání stěžovatelů ve všech ohledech zabýval a pokud jde o právní argumentaci, odkázal na písemné odůvodnění svého, ústavní stížností napadeného usnesení. Městský soud v Praze sdělil, že se podrobně zabýval skutkovými zjištěními a došel k závěru, že výslech P. V. je nadbytečný, když skutkový stav byl bezpečně zjištěn. Stejně tak se vypořádal s argumentem, týkajícím se bytové náhrady. Jde-li o námitku nedostatku pasivní legitimace, uvedený soud na svých závěrech trvá, když souvislosti, které jej k příslušnému závěru vedly, jsou jasné a jiný výklad nepřipouštějící. Dále konstatoval, že otázky litispendence a vad žalobního petitu byly přezkoumány jím i Nejvyšším soudem ČR. Pokud jde o polemiku s ustanovením §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, soud uvedl, že ji nemůže nijak komentovat. Závěrem městský soud odmítl, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 3 uvedl, že námitky obsažené v ústavní stížnosti byly v zásadě uplatněny v odvolání či dovolání a že tyto nepokládá za důvodné. V daném případě se zabýval dvěma výpověďmi z nájmu, ve výroku rozsudku pak rozlišil, o které výpovědi jak rozhodl, a názoru, že podstatný je výpovědní důvod a nikoliv datum výpovědi, nepřisvědčil. O vyklizení bytu bez náhrady rozhodl poté, co se ujistil, že bytové potřeby stěžovatelů jsou kvalitně zabezpečeny, k čemuž dodal, že situace v České republice není uspokojivá, když statisíce občanů nemají přístup k bytům, a tak nepovažuje za diskriminaci, pokud za daných okolností dojde k vyklizení bytu bez náhrady. Obvodní soud také zdůraznil, že k výpovědi bylo přivoleno ve prospěch syna majitele domu po zjištění, že žije v nevyhovujících bytových podmínkách.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelům nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelé v prvé řadě namítají porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle názoru Ústavního soudu je však aplikace uvedeného ustanovení na daný případ vyloučena. Není sporu o tom, že stěžovatelé předmětný byt neužívali z titulu jejich vlastnického práva, nýbrž na základě závazkového právního vztahu. Skutečnost, že dané právo může mít - za určitých okolností (viz dále) - tržně ocenitelnou hodnotu v podstatě představovanou náklady na pořízení náhradního bydlení, je nerozhodná, protože vlastnickými právy ve smyslu citovaného ustanovení dlužno rozumět (zejména) vlastnictví k hmotným předmětům, nikoliv "vlastnictví" majetkových práv. K tomu je nezbytné doplnit, že i kdyby Ústavní soud vyšel z názoru stěžovatelů, musel by zohlednit, že uváděná hodnota nájmu přichází v úvahu především (ne-li výhradně) u bytů s tzv. regulovaným nájemným a je vyjádřením rozdílu mezi ním a nájemným tržním. Nastalý stav (tj. existence těchto, často značně velkých rozdílů), jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 19. 3. 2003, publ. pod č. 84/2003 Sb., je však protiústavní, a to (především) vzhledem k tomu, že v jeho důsledku jsou porušována vlastnická práva vlastníků bytů, a již jen proto poskytování ochrany nájemcům z titulu citovaného ustanovení nepřichází v úvahu.
Za dané situace je nedůvodná i námitka diskriminace stěžovatelů, neboť jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 6. 1995, publ. pod č. 168/1995 Sb., "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující v určitém směru již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny a podobně." Kromě toho není z ústavní stížnosti dostatečně patrné, v čem by eventuální nerovnost měla spočívat. Ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku dává za určitých podmínek pronajímatelům možnost ukončit nájem bytu, přičemž uvedené podmínky se vztahují na dotčené subjekty bez rozdílu (nikoliv jen na vlastníky "letních bytů na venkově"), přičemž toto právo v kontextu celkové právní úpravy nájemního bydlení, za které naopak dochází k porušování ústavně zaručených práv vlastníků bytů (viz výše), nelze považovat za protiústavní. Úvahy stěžovatelů, že v důsledku tohoto ustanovení nemohou užívat více bytů, nejsou namístě, protože v tomto ohledu jim bráněno není, pouze to může být - v souladu se (značně redukovanou) zásadou smluvní volnosti - důvodem k výpovědi z nájmu bytu.
Dále je třeba uvést, že Ústavní soud se nebude zabývat hypotetickými možnostmi, které by mohly v důsledku "nejasného" znění citovaného ustanovení nastat, neboť se zde v prvé řadě rozhoduje o ústavní stížnosti, tedy o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů v konkrétním případě, k čemuž je možno jen doplnit, že smysl a účel daného ustanovení je dle názoru Ústavního soudu vcelku zřejmý a jeho znění může být jen ztěží konkrétnější, jestliže má, resp. musí dopadat na široké spektrum situací, jež v praxi mohou nastat. Za daného stavu by mohla být ústavní stížnost úspěšná jen tehdy (nikoli však z hlediska čl. 11 odst. 1 Listiny - viz výše), pokud by stěžovatelé prokázali, že interpretace a aplikace daného ustanovení byla svévolná, v rozporu se smyslem a účelem předmětné právní normy. To však stěžovateli namítáno nebylo.
Stěžovatelé dále tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, k čemuž mělo v prvé řadě dojít v důsledku skutečnosti, že obecné soudy nezkoumaly podmínky řízení, přičemž dle názoru stěžovatelů řízení vedenému (původně) pod sp. zn. 7 C 7/96 bránila překážka litispendence (§83 o. s. ř.). K tomu je třeba úvodem poznamenat, že danou otázkou se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu ČR, zabývaly a své závěry podrobně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnily, přičemž skutečnost, že stěžovatelé s těmito závěry nesouhlasí, ještě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 8, č. 66), neboť Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) a do procesu rozhodování obecných soudů by mohl zasáhnout pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Pochybení tohoto rázu však zjištěno nebylo. Předně dle názoru Ústavního soudu překážka litispendence nenastala, protože i když bylo vedeno řízení (sp. zn. 7 C 58/94) o přivolení k výpovědi podané z důvodu ve smyslu §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, přičemž žaloba byla později rozšířena o důvod ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, následně zahájené řízení (sp. zn. 7 C 7/96) nemělo tentýž předmět řízení, protože nárok vymezený žalobním petitem vyplýval z jiných skutkových tvrzení (okolností) - ty spočívaly v podání nové výpovědi založené na výpovědním důvodu ve smyslu posledně citovaného ustanovení a výpověď, která by se vázala k tomuto výpovědnímu důvodu, předtím podána nebyla. I kdyby Ústavní soud dospěl k jinému závěru, je třeba vzít v úvahu názor Nejvyššího soudu ČR, dle kterého spojením obou věcí soudem prvního stupně byla překážka litispendence odstraněna. Vzhledem k uvedenému nelze dovozovat, že by - minimálně po spojení obou věcí - nastal stav ve smyslu §83 o. s. ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále tvrdí, že soud prvního stupně rozhodl nad rámec žalobního petitu. Ústavní soud vychází z toho, že po spojení obou věcí ke společnému řízení vznikla z hlediska procesního poměrně složitá situace, již bylo třeba nějakým způsobem řešit. Stěžovatelé tvrdí, že soud měl vést žalobce k úpravě žalobního petitu, což se ovšem jeví jako problematické, neboť ten původně, tj. před spojením, sám o sobě vadný nebyl (tedy v ohledu nyní posuzovaném), a rovněž není příliš zřejmé, jak by taková úprava měla proběhnout. Jestliže za dané situace bylo třeba dle názoru odvolacího soudu rozhodnout o každé výpovědi zvlášť, a takový názor se prima facie nesprávný nejeví, pak bylo třeba nějakým způsobem rozlišit, o jaké výpovědi se jakým způsobem rozhodlo. Uvedením data nebylo zjevně přisouzeno žalobci více než požadoval, jednalo se tedy o "technické" řešení nastalé situace, jež na podstatu věci, i v případě, že by se ukázalo jako nesprávné, nemohlo mít žádný vliv. Na druhé straně nutno souhlasit s názorem stěžovatelů, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 1998 a doplňujícího rozsudku ze dne 6. 4. 1999 si protiřečí, pokud jde o výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, nicméně není sporu o tom, že touto vadou zůstalo nedotčeno rozhodnutí o důvodu ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, přičemž z obsahu odůvodnění příslušných rozsudků je patrné, že obecné soudy se otázkou naplnění tohoto výpovědního důvodu podrobně zabývaly.
Pokud stěžovatelé namítají vady žalobního petitu, kde měla chybět dostatečná lokalizace domu, v níž se předmětný byt nachází, v důsledku neuvedení katastrálního území, případně data, kterým skončí běh výpovědní lhůty, jde zjevně o otázky, které mají řešit soudy obecné; ty se jimi také zabývaly, a to včetně Nejvyššího soudu ČR, takže nezbývá, než na jejich závěry stěžovatele opět odkázat. Stěžovatelé zastávají názor, že není přípustné dát další výpověď z téhož důvodu. V posuzovaném případě však byla dána dne 24. 3. 1994 výpověď z důvodu dle §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, následně dne 5. 1. 1996 byla podána výpověď z důvodu uvedeném v §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, takže není zřejmé, že by takový stav nastal; i kdyby tomu tak skutečně bylo, stěžovatel své tvrzení nepodpořil příslušnou argumentací, takže není zřejmé, jaké úvahy ho k danému závěru vedly. Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy nerozhodly o celé žalobě, když nerozhodly o výpovědi z 6. 4. 1999. Ústavnímu soudu však není zřejmé, jakou výpověď mají stěžovatelé na mysli, nehledě na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, nikoliv proti "jinému zásahu", jenž by spočíval v průtazích řízení.
Stěžovatelé konečně vytýkají odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz výslechem P. V., takže stěžovatelům byla odňata možnost podat řádný opravný prostředek. Jednak z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazů, musí však zdůvodnit, proč takovému návrhu nevyhověly (viz např. nález ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). V posuzovaném případě tak odvolací soud učinil, takže je možno stěžovatele odkázat na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku, které je dle názoru Ústavního soudu v daném ohledu dostatečně srozumitelné. K tomu nutno poznamenat, že kdyby byl Ústavní soud názoru, že stěžovatelka přestala být v řízení "pasivně legitimována", jak tvrdí, když byt "přenechala" svému synovi, který mohl uvádět, že na něj přešlo právo nájmu, pak by se ústavní stížnost v podstatě stala bezpředmětnou, neboť by napadenými rozhodnutími již nemohli být sami stěžovatelé dotčeni. Závěrem je třeba odmítnout i výtku, že se obecné soudy nezabývaly otázkou bytové náhrady; tato úzce souvisí s předmětným výpovědním důvodem [§711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku], ohledně tohoto bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu, přičemž závěry obecných soudů jsou v tomto ohledu řádně zdůvodněny.
S ohledem na výše uvedené důvody a za situace, kdy zbývající námitky směřují v podstatě do oblasti zákonnosti, postrádají-li bližší ústavněprávní argumentaci, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle §74 zákona, tzn. do návrhu na zrušení ustanovení §711 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, osud dané ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. února 2004