ECLI:CZ:US:2004:3.US.298.03
sp. zn. III. ÚS 298/03
Usnesení
III. ÚS 298/03
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele L. M., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2003 sp. zn. 6 Tdo 348/2003, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. října 2002 sp. zn. 5 To 182/2002 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. srpna 2002 sp. zn. 46 T 20/2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí soudů, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení došlo jimi k porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 1 Ústavy. Uvedl, že proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, který zamítl jeho stížnost proti rozsudku soudu I. stupně, podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ten je z formálně právních důvodů odmítl. Poukázal na situaci, za níž došlo k úmrtí jeho tety, a na to, v jakém stavu se nacházel on, na provedené důkazy včetně důkazu ohledáním místa činu, na hodnocení důkazů, z nichž soudy dovodily jeho úmysl tetu zabít, zejména důkazů o množství požitého alkoholu a tedy stavu jeho opilosti, jakož i na hodnocení znaleckého posudku PhDr. M. v souvislosti s těžkou opilostí, v níž se v kritické době nacházel. Z uvedených důvodů nesouhlasí s právním hodnocením skutku a z uvedeného důvodu podal také dovolání, které však Nejvyšší soud hodnotil jako dovolání, směřující do oblasti skutkových zjištění. Také soud II. stupně se, dle tvrzení stěžovatele, nevypořádal s obhajobou pokud jde o jeho opilost v době spáchání činu, nezabýval se důsledně znaleckým posudkem znalce v oboru psychologie PhDr. M., nedal jej do souvislosti s těžkou opilostí, v níž se v kritické době nacházel. To vedlo k nesprávnému hodnocení okolností činu a k závěru o jeho úmyslu, byť nepřímém, a to jak v rozsudku soudu I. stupně tak v odvolacím řízení.
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 30. června 2003 poukázal na obsah stížností napadeného usnesení, z jehož obsahu je zřejmé, že se soud zabýval všemi námitkami uplatněnými v odvolání a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Předseda senátu Nejvyššího soudu k obsahu návrhu uvedl, že s námitkami stěžovatele v ústavní stížnosti uvedenými nelze souhlasit a poukázal na odůvodnění usnesení ze dne 27. března 2003, z něhož je zřejmé, z jakých důvodů bylo o dovolání rozhodnuto. Sdělil, že z těchto důvodů proto nepovažuje návrh, ve kterém napadá stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu, za opodstatněný.
Vrchní státní zástupce v Olomouci ve vyjádření ze dne 14. července 2003 označil ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí, když poukázal na obsah napadených rozhodnutí,
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud opodstatněně shledal, že obviněný, který v odvolání popíral úmysl poškozenou usmrtit a namítal, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a na základě těchto pochybení dospěly k nesprávným závěrům, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplnil. V odůvodnění svého usnesení pak přiléhavým a vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč uplatněné námitky nelze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod jiný zákonem stanovený důvod, když pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění o tom, že byl spáchán skutek tak, jak je ve výroku rozsudku soudu popsán, a to i pokud jde o zavinění. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byl obžalovaný stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a současně mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení, přezkoumal v souladu s §254 odst. 1 trestního řádu a důvodně neshledal v postupu soudu při provádění a hodnocení důkazů a z nich učiněných závěrů pro vyhodnocení protiprávního jednání, jako jednání úmyslného ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona, pochybení. V odůvodnění usnesení se vypořádal se všemi odvolacími námitkami obžalovaného - vyložil, proč z provedených důkazů bylo nepochybně zjištěno, že fyzicky napadl bezbrannou devadesátiletou ženu a to velmi razantním způsobem - útoky, směřujícími jak do oblasti hlavy tak celého těla, a že tato v důsledku zranění krátce poté zemřela. Zhodnocením důkazů, včetně důkazů hodnotících stav opilosti obžalovaného a s ohledem na ni pak míru zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností v době činu bylo také spolehlivě zjištěno, že obžalovaný jako pachatel trestného činu věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmů chráněných zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zákona]. Na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně lze v dalším zcela odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2004