ECLI:CZ:US:2004:3.US.307.03
sp. zn. III. ÚS 307/03
Usnesení
III. ÚS 307/03
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. D., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2003, sp. zn. 21 Co 87/2003, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2002, sp. zn. 45 E 119/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí i jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své exekuční věci rozhodnutí orgánů veřejné moci (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2003 - 21 Co 87/2003-56 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2002 -
45 E 119/2000-43) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená
v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jak jsou vpředu označena.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2002 (45 E 119/2000-43) bylo rozhodnuto tak, že ve výkonu rozhodnutí podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 2000 (45 E 119/2000-8) bude pokračováno. Výkon práva se provede přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva a všech jeho věcí do náhradního ubytování, a to do pokoje číslo 10/9/1 v penzionu Spořilov, veřejné ubytovně. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne 26. března 2003
(21 Co 87/2003-56) rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Vedlejší účastnice, Ing. M. D., se vyjádřila prostřednictvím své právní zástupkyně JUDr. E. S., advokátky v Praze 4, tak, že poukázala na to, že stěžovatel se nepodílí v předmětném bytě na placení nájemného a inkasa. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 1999 (32 C 202/98) bylo zrušeno právo společného nájmu bytu s tím, že byt bude nadále užívat vedlejší účastnice a stěžovatel má byt vyklidit a vyklizený jí předat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování. Vedlejší účastnice zajistila stěžovateli ubytování na ubytovně. Dále ve svém vyjádření popisuje průběh exekučního řízení a zdůrazňuje, že stěžovatel nerespektuje pravomocná rozhodnutí soudů, neplatí soudní výlohy, výživné na dcery (k 18. srpnu 2003 dluží na výživném částku 123.200,- Kč) a dále používá jednu polovinu bytu, na jehož užívání nikterak nepřispívá. Vedlejší účastnice poukazuje na to, že je ve finanční nouzi a stěžovatel záměrně prodlužuje vystěhování z předmětného bytu, když jinak jakékoliv povinnosti neplní. Procesní návrh stran ústavní stížnosti nevznesla.
Ústavní soud, po prostudování vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 45 E 119/2000, s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice a obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry odvolacího soudu a v podstatě shodně jako ve svém odvolání poukazuje na to, že úroveň náhradního ubytování je v rozporu s výkonem jeho práce, neumožňuje mu vyznačit trvalé bydliště a nebere zřetel na možnost kontaktu s jeho dětmi. Dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že měl dostatek časového prostoru k zajištění jiné bytové náhrady. Povinnost zajistit bytovou náhradu měla oprávněná (Ing. M. D.). Podle názoru stěžovatele obecné soudy rozhodly na úkor jeho práv jako povinného.
K námitkám odvolatele (stěžovatele) Městský soud v Praze v napadeném usnesení, jak je vpředu označeno, uvedl, že ve smyslu §712 obč. zák. je náhradním ubytováním byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně anebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce. Odvolací soud proto konstatoval, že bytová náhrada, která byla stěžovateli zajištěna, odpovídá požadavkům zákona. Dále poukázal na to, že povinnost vyklidit byt mu byla pravomocně uložena dne 19. listopadu 2001 a měl tedy dostatečný časový prostor zajistit si sám bytovou náhradu, která by lépe vyhovovala jeho požadavkům. Otázka výkonu živnosti nebo přijímání návštěv, stejně jako rozsah jeho majetku nejsou předmětem vykonávacího řízení. Jeho smyslem je vydobytí práva pro oprávněného, které má přiznané pravomocným rozsudkem a které povinný dobrovolně nerespektuje.
Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a žádné porušení zákona v exekučním řízení ani zásah do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele neshledal. Obecné soudy vykonaly pravomocné a vykonatelné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 1999 (32 C 202/98), neboť stěžovatel nesplnil dobrovolně to, co mu ukládalo toto vykonatelné rozhodnutí (§251 o. s. ř.). Výkon rozhodnutí byl proveden způsobem stanoveným zákonem (o. s. ř.) a v mezích, které tento zákon stanoví. Zejména pak bylo stěžovateli odpovídajícím způsobem zajištěno náhradní ubytování (§340 odst. 2 o. s. ř.). Rovněž tak odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům zákona a obecný soud (Městský soud v Praze) se v něm ústavně konformním způsobem vypořádal s odvolacími tvrzeními stěžovatele, která tento uplatnil v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti (§167 odst. 2, §157 odst. 2 zákona). Z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům (Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a Městskému soudu v Praze) nic vytknout.
Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a ani nebyly stěžovatelem tvrzeny.
Z takto rozvedených důvodů proto nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. února 2004