ECLI:CZ:US:2004:3.US.310.04
sp. zn. III. ÚS 310/04
Usnesení
III. ÚS 310/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2004, čj. 22 Cdo 672/2004-155, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2003, čj. 21 Co 132/2002-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 5. 2004 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2003, čj. 21 Co 132/2002-140, a to jen v jeho výrokové části vymezené bodem IV., kde byla stěžovateli (jakožto žalovanému) uložena povinnost zaplatit na soudním poplatku českému státu na účet Okresního soudu v Uherském Hradišti částku 41.067,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Tímto usnesením byl ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zrušen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 12. 2001, čj. 5 C 38/99-101, a řízení bylo zastaveno, neboť žalobkyně se souhlasem stěžovatele vzala svou žalobu zpět. Dále stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2004, čj. 22 Cdo 672/2004-155, jímž bylo dovolání stěžovatele proti zmíněnému usnesení krajského soudu (resp. proti výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit daný soudní poplatek) odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obě napadená rozhodnutí zakládají stav tzv. kontumačního rozhodnutí, které odnímá stěžovateli procesní právo účastníka bránit se proti rozhodnutí o vyměření soudního poplatku odvoláním. Přitom, dle názoru stěžovatele, povinnost vyměřit soudní poplatek měl soud prvního stupně a protiprávní stav vytvořený rozhodnutím krajského soudu byl řešitelný pouze cestou dovolání podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., čehož si měl být vědom i krajský soud, který dovolání proti svému rozhodnutí údajně připustil. Postupem obou soudů mělo být stěžovateli odňato právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o zaplacení soudního poplatku, čímž byl zkrácen na svém ústavně zaručeném právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy zda daný návrh splňuje formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání stanovené citovaným zákonem.
Napadá-li stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nemůže Ústavní soud jeho závěru o nepřípustnosti dovolání nic vytknout, neboť rozhodnutí o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku (a současně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) není rozhodnutím ve věci samé, takže nepřichází v úvahu aplikace §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž ani ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nedovolují dovolacímu soudu přezkoumávat k podanému dovolání tímto mimořádným opravným prostředkem napadený výrok. V odmítnutí dovolání usnesením Nejvyššího soudu ČR nelze tedy spatřovat žádnou protizákonnost ani protiústavnost, neboť uvedený soud neučinil nic jiného, než že na danou věc správně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu, je třeba poukázat na ustanovení §72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu, dle kterých lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, případně i mimořádný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, popř. i jiný procesní prostředek k ochraně práva; v případě, že zákon procesní prostředek k ochraně práva neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Výrok o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku, obsažený v předmětném usnesení krajského soudu, nebyl, jak se původně stěžovatel domníval, napadnutelný daným mimořádným opravným prostředkem, a tak ústavní stížnost měla být podána do 60 dnů od doručení tohoto usnesení právnímu zástupci stěžovatele.
Napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 8. 12. 2003 a byla-li ústavní stížnost proti němu směřující podána k poštovní přepravě až dne 17. 5. 2004, stalo se tak po uplynutí kogentní a neprominutelné lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že krajský soud v poučení napadeného usnesení připustil možnost podání dovolání, aniž by rozlišil, že dovolání by mohlo být podáno toliko do výroku o zrušení rozsudku prvního stupně a zastavení řízení [§239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nikoli však do výroku o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku, avšak toto pochybení není způsobilé založit důvod pro "prominutí" lhůty pro podání ústavní stížnosti, a tedy pro věcný přezkum napadeného výroku Ústavním soudem. Je totiž třeba vzít v úvahu, že stěžovatel byl v odvolacím i následném dovolacím řízení zastoupen advokátem, u kterého nutno předpokládat, že nepostrádá odbornou erudici spočívají mimo jiné ve schopnosti vyložit platné právo i v tom směru, kdy a jakými opravnými prostředky je rozhodnutí, vyvolávající stěžovatelovu nespokojenost, napadnutelné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 45/04, týkající se obdobné věci; ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004