ECLI:CZ:US:2004:3.US.32.04
sp. zn. III. ÚS 32/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupené JUDr. M. H. advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 6 T 213/2002 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 3 To 536/2003 takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 6 T 213/2002 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 3 To 536/2003, kterým bylo zamítnuto její odvolání.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatelka byla shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě odsouzena pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 a podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Odsouzené skutky spočívají (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatelka v období od února do září 2002 pod smyšlenými záminkami vylákala v sedmi případech od několika občanů peněžní půjčky v celkové sumě přesahující 2 miliony Kč, peníze nevrátila a použila je k jiným než dohodnutým účelům.
Odvolání stěžovatelky proti odsuzujícímu rozsudku, podanému výhradně do výroku o trestu, zamítl jako nedůvodné Krajský soud v Ostravě shora uvedeným usnesením podle ustanovení §256 tr. ř.
Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a porušení pravidel spravedlivého procesu spatřuje stěžovatelka především v tom, že napadená rozhodnutí spočívají na neúplném zjištění skutkového stavu, který je poté vadně právně kvalifikován. Provedeným dokazováním jí prý nebyl prokázán podvodný úmysl, protože ona sama zamýšlela půjčené peníze vrátit a nepoužila je pro svou potřebu. Nebylo prý také přihlédnuto k tomu, že je vlastnicí pozemku odhadnutého na hodnotu přesahující dva a půl milionu Kč, skýtajícího dostatečnou záruku vymahatelnosti pohledávek věřitelů. Stěžovatelka uvádí, že odsuzujícím rozsudkem byly nesprávně hodnoceny svědecké výpovědi M. K. a P. T., kteří prý nepravdivě vypovídají o okolnostech uhrazení jejího dluhu vůči České národní záložně. Tyto údajné důkazní vady měly prý způsobit, že její vina, konstatovaná v napadených rozhodnutích, není náležitě prokázána a není zdůvodněna právní kvalifikace skutku jako podvodu.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatelky, že meritorní rozhodnutí obecných soudů v její věci nejsou odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi a shledal, že tato výtka není důvodná. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění prvoinstančního soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Druhoinstanční soud odkázal při zdůvodnění svého zamítavého rozhodnutí na argumentaci Okresního soudu v Ostravě, s níž se ztotožnil. Tento způsob zdůvodňování lze při rozhodování orgánů vyšší instance zásadně akceptovat; mechanické přepisování stejných argumentů v odůvodnění by zde bylo pouhým formalismem.
Z provedených důkazů vyplývá, že stěžovatelka uváděla osoby, od nichž si půjčovala peníze, v omyl a to přinejmenším ohledně účelu použití vypůjčených peněz a doby jejich vrácení. Dlužné částky řádně nevrátila a použila je k jiným než dohodnutým účelům. Obhajoba spočívající v tom, že dluhy stěžovatelky byly údajně garantovány hodnotou jí vlastněného pozemku, nemůže vést k jejímu vyvinění. Občanskoprávní instituty zajištění pohledávek nebyly při páchání inkriminovaných skutků využity a bylo proto irelevantní se jimi v trestním řízení zabývat. I kdyby tvrzení stěžovatelky bylo pravdivé, nemělo by podstatný význam pro úvahy o zavinění pro trestný čin podvodu.
Jen na okraj je možno uvést, že samotná stěžovatelka nevyužila všech procesních možností, jak se domoci přezkoumání výroku o vině v řádném soudním řízení. Své odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku zaměřila toliko proti výroku o trestu; přesto se odvolací soud, jak konstatuje v odůvodnění svého usnesení, zabýval též přezkoumáním výroku o vině a neshledal v něm žádného pochybení. Ani Ústavní soud nevyužil v tomto případě své možnosti zvažovat eventuální nepřípustnost ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a přezkoumal též věcnou opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu
: