ECLI:CZ:US:2004:3.US.326.03
sp. zn. III. ÚS 326/03
Usnesení
III. ÚS 326/03
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V.-N., spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2003, sp. zn. 6 Cmo 240/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona] napadla stěžovatelka rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2003 (6 Cmo 240/2001-320) a tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva obsažená v čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že "v rozporu s ust. §104 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud v Hradci Králové při jednání konaném dne 3. 11. 2000 vynesl rozsudek, aniž by vyzval přítomného zmocněnce, popřípadě účastníka řízení (žalovaného) k odstranění nedostatku plné moci (odstranitelné podmínky řízení), čímž odňal fakticky žalovanému (stěžovateli) možnost jednat před soudem". Ani odvolací soud (Vrchní soud v Praze) toto pochybení soudu I. stupně nezhojil, když dospěl k závěru, že zmocněncem předložená plná moc nebyla ani procesní plnou mocí, ani prostou plnou mocí. Na základě výše uvedeného se stěžovatelka domnívá, že byla porušena její ústavně zaručená práva, a proto navrhla zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení (Vrchní soud v Praze). Ve svém vyjádření účastník uvedl, že stěžovatelce byla řádně doručena obsílka k jednání před soudem I. stupně nařízenému na 3. 11. 2000, kterou stěžovatelka převzala. Bylo výlučně její věcí, zda se jednání zúčastní, popř. zda si zvolí pro toto jednání zástupce. V projednávané věci Z. M. (zaměstnanec stěžovatelky) žádný doklad, z něhož by vyplynulo jeho pověření, aby za stěžovatelku jednal před soudem dne 3. 11. 2000, soudu nepředložil. Z těchto důvodů účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 40 Cm 319/99 a po jeho prostudování s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 40 Cm 319/99 vyplývá, že na jednání dne 3. 11. 2000 pan Z.M. předložil pověření k zastupování, které znělo takto:
"Zplnomocněný zodpovídá Z.M., r. č. 440117/006 za řádný chod firmy, vedení účetnictví finančních prostředků, přejímání a prodej zboží a celé hospodaření firmy a dále je oprávněn jednat se všemi orgány, úřady, dodavateli a odběrateli." Soud poté vyhlásil usnesení, že jmenovaný nemá žádné pověření k zastupování na uvedeném jednání ve věci sp. zn. 40 Cm 319/99, a proto se jeho zastoupení nepřipouští (viz protokol o jednání Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2000, č. l. 247 spisu obecného soudu). Soud I. stupně (Krajský soud v Hradci Králové) ve svém rozsudku ze dne 3. listopadu 2000
(40 Cm 319/99-260) uvedl, že k námitce žalobce (V. P., s. r. o.) jmenovaného k zastupování nepřipustil, neboť toto neodpovídá §28 odst. 1 o. s. ř., dle kterého zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony. Plná moc předložená Z. M. nebyla procesní mocí ve smyslu §28 odst. 1 o. s. ř. Ve výroku VII. označeného rozhodnutí proto soud I. stupně uvedl, že se nepřipouští zastupování žalovaného pracovníkem Z. M.. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, svým (ústavní stížností napadeným) rozsudkem ze dne 26. března 2003 (6 Cmo 240/2001-320) mimo jiné výrok VII. rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním názorem soudu I. stupně, že přeložená plná moc není procesní plnou mocí ve smyslu §28 odst. 1 o. s. ř. a dále v této souvislosti konstatoval, že soud I. stupně neporušil procesní předpisy ani právo účastníka jednat před soudem. Stěžovatelka byla řádně obeslána a soud může jednat v nepřítomnosti takového účastníka. Vrchní soud v Praze dále uvedl, že v době, kdy se již koná jednání soudu, není ani povinností soudu postupovat dle §104 odst. 1 o. s. ř. - jak namítala stěžovatelka - nepředloží-li zástupce účastníka plnou moc.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s tímto závěrem obecných soudů - a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak byl uplatněn již v řízení před obecnými soudy, s nímž se obecné soudy (Krajský soud v Hradci Králové a poté i Vrchní soud v Praze) v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zabývaly a ústavně konformním způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Podle názoru Ústavního soudu má postup obecných soudů oporu v procesním předpisu - občanském soudním řádu a s názorem obecných soudů stran dotčených procesních a již zmíněných ustanovení se ztotožňuje.
V řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6, §100 odst. 1 o. s. ř.). Rychlost řízení je zajišťována i tím, že je v dispozici účastníků, zda se jednání soudu zúčastní či nikoliv za předpokladu, že je účastník řádně předvolán a nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání (§101 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, nyní §101 odst. 3 o. s. ř.). Jde o právo účastníka řízení, nikoliv o jeho povinnost, nejde tedy o překážku řízení, kterou by měl soud ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. po zahájení a nařízení jednání jako odstranitelnou podmínku řízení odstraňovat. Uvedené konstatování platí i pro situace, kdy zástupce účastníka nedoložil své zastoupení (nedoložil řádnou procesní plnou moc), když není sporu o tom, že obecné soudy Z. M. předloženou listinu správně posoudily. Soud I. stupně proto neodňal právo stěžovatelce jednat před soudem.
Na základě shora rozvedených důvodů nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že by došlo k porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv svobod, ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, jak je vpředu označeno, byl tedy shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 cit. zákona).
V Brně dne 25. února 2004