ECLI:CZ:US:2004:3.US.352.04
sp. zn. III. ÚS 352/04
Usnesení
III. ÚS 352/04
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. B., zastoupeného Mgr. S. B. advokátem proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. května 2003, sp. zn. 4 C 748/2001, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 8 Co 2000/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do formálních podmínek v souladu se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2003 (8 Co 2000/2003-191), jímž byl po věcné stránce potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. května 2003 (4 C 748/2001-158), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému (Správě a údržbě silnic Jihočeského kraje) o uložení povinnosti zaplatit částku 16.740,80 Kč s přísl., a tvrdil, že uvedené obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dále nerespektovaly zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel proto navrhl zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel žalovanou částku uplatnil z titulu náhrady škody s odůvodněním, že dne 3. 2. 2001 havaroval s vypůjčeným osobním automobilem na silnici třetí třídy č. 15618 ve směru od Nových Hradů do Českých Velenic tak, že na zasněženém, kluzkém a neposypaném povrchu vozovky dostal smyk, přestože jel rychlostí nižší než 60 km za hodinu, alkohol zjištěn nebyl. Stěžovatel shledával příčinu nehody v technické závadě na komunikaci, spočívající v neodstranění náledí vzniklého předcházejícího dne. Žaloba stěžovatele na plnění (náhradu škody) byla zamítnuta v důsledku neprokázání příčinné souvislosti mezi závadou ve sjízdnosti vozovky a nehodou - nebyla prokázána ani existence závady ve sjízdnosti, spočívající v neodstranění náledí, které se na vozovce utvořilo v dopoledních hodinách dne před nehodou. Obecné soudy dospěly k závěru, že změna ve sjízdnosti silnice vznikla v důsledku sněžení, když sněžit začalo půl hodiny před nehodou, ale takovou změnu sjízdnosti mohl a měl stěžovatel předvídat, neboť k ní docházelo během jeho jízdy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - stručně shrnuto - s tímto závěrem obecných soudů nesouhlasil. Poukazoval především na nesprávné hodnocení provedených důkazů, které v odůvodnění své ústavní stížnosti do podrobností rozvádí. Dovozoval, že příčina nehody spočívala v závadě sjízdnosti silnice, kterou žalovaný neodstranil. V důsledku tvrzeného porušení povinnosti žalovaného se stěžovatel po něm v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody.
K těmto námitkám stěžovatele se sluší v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není totiž v souvislostech dané věci příslušný k přezkoumání stěžovatelových námitek za předpokladu, že obecné soudy dodržely ústavní procesní postupy (hlava pátá Listiny základních práv a svobod), jak se v dané věci stalo. V neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelova tvrzení jsou polemikou s věcnou správností napadených rozhodnutí obecných soudů, již Ústavnímu soudu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím Okresního soudu v Jindřichově Hradci a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004