ECLI:CZ:US:2004:3.US.360.04
sp. zn. III. ÚS 360/04
Usnesení
III. ÚS 360/04
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele mjr. F. F., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 9 To 307/2003-385 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. května 2003 č. j. 1 T 600/2002-366, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž namítal, že postup soudů v jeho trestní věci učiněný je v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR.
Citovaným usnesením Krajského soudu v Praze bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele do shora označeného rozsudku Okresního soudu v Mělníku, jímž byl pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let, přičemž mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u Policie ČR na dobu tří let. O dovolání stěžovatele rozhodl následně Nejvyšší soud tak, že jej usnesením ze dne 10. března 2004 sp. zn. 7 Tdo 263/2004, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
V rámci svých stížnostních bodů stěžovatel tvrdil, že skutek tak, jak je uveden ve výroku rozsudku se nestal, resp. se stal jinak a není trestným činem. Poté, co předestřel svůj vlastní náhled na hodnocení ve věci provedených důkazů a z něj vyplývající odlišnou právní kvalifikaci jeho jednání, se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79; sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130, a další). Řečené potom platí obdobně i ohledně podřazení zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona. Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věci ovšem zjištěno nebylo. Obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily a na obsah jejich rozhodnutí, jež jsou takto reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, proto postačí odkázat (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. řádu).
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána zjevně neopodstatněnou, když tato její zjevná neopodstatněnost se podává jak z vývodů v návrhu obsažených, tak i judikatury shora příkladmo vyjmenované. Z tohoto důvodu Ústavní soud návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004