ECLI:CZ:US:2004:3.US.365.03
sp. zn. III. ÚS 365/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. M., zastoupeného Mgr. V. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 5 Tdo 460/2003, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 16. října 2002, sp. zn. 14 To 118/2002, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 7. srpna 2002, sp. zn. 10 T 56/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2003 (5 Tdo 460/2003), usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 16. října 2002 (14 To 118/2002-171) a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 7. srpna 2002 (10 T 56/2002-150)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) "extrémním hodnocením důkazů" a dále zásada in dubio pro reo a princip presumpce neviny. Stěžovatel poukázal na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii (A 11), Windish proti Rakousku (A 186) Artner proti Rakousku (A 242-A) a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 532/01. Stěžovatel proto navrhl zrušit rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. srpna 2002 (10 T 56/2002-150) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví (§224 odst. 1, 2 tr. zák.) a pokusem trestného činu neposkytnutí pomoci (§8 odst. 1 k §208 tr. zák.), kterých se dopustil tím, že dne 28. července 2001 ve 22.00 hod. v obci B., okr. Tábor, po místní komunikaci ve směru od centra na obec Hutě řídil motorové vozidlo tov. zn. ISUZU CAMPO, SPZ ADY 22-64, přičemž se plně nevěnoval řízení vozidla a v důsledku nepřiměřené rychlosti vjel na chodník vpravo v jeho směru jízdy, kde pravou přední částí vozidla srazil chodkyni K. Š., která utrpěla těžká zranění, na jejichž následky na místě zemřela, po střetu s chodkyní nezastavil a z místa nehody úmyslně ujel, aniž by se přesvědčil, v jakém stavu se poškozená nachází. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců (§224 odst. 2 za použití §35 odst. 1 tr. zák.), k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem [§39a odst. 2 písm. b) tr. zák.].
Do tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku soudu I. stupně ve výrocích o vině a s tím související výrok o trestu a o náhradě škody, stejně jako řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo (§254 odst. 1 tr. ř.). Odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně, a také s právním posouzením věci.
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak je vpředu označeno, napadl stěžovatel dovoláním, v jehož rámci uplatnil dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 24. dubna 2003 (5 Tdo 460/2003) dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s poukazem na to, že dovolání obsahuje pouze argumenty směřující proti skutkovým zjištěním ve věci dříve činných soudů a proti jimi provedenému hodnocení důkazů, nikoli však námitky spočívající v tvrzení o neúplnosti či dokonce absenci některého výroku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odůvodnil in concreto porušení svých ústavně zaručených práv tak, že se obecné soudy nezabývaly návrhy důkazů, které na podporu svých tvrzení uváděl (stěžovatel navrhl vyslechnout příslušníky Policie ČR, kteří prováděli ohledání místa čin a zajištění stop, a výslech dalších svědků) a dále polemizoval s hodnocením důkazů obecnými soudy a se závěry obecných soudů z důkazů vyplývajícími. Stěžovatel se domnívá, že ze zajištěných důkazů a prokázaných skutečností vyplývá i naprosto reálná možnost odlišného skutkového děje.
K těmto tvrzením stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
Z odůvodnění odsuzujících rozhodnutí se podává, že skutkový stav věci byl zjištěn zejména výslechem obžalovaného (stěžovatele) a svědků otce stěžovatele, P. V., L. B., M. D., R. F. a pprap. R. S.. Dále pak listinnými důkazy - protokol o dopravní nehodě s náčrtky místa nehody, ohledání podezřelého vozidla, fotodokumentace k uvedenému se vztahující, kniha jízd, protokol o vydání věci, plánek obce Hutě a zejména odborná vyjádření z oborů kriminalistické chemie, mechanoskopie a biologie. Byla čtena svědecká výpověď svědkyně I. V., slyšeni znalci MUDr. V. S. (soudní lékařství) a Ing. R. D. (silniční doprava), přečten znalecký posudek z oboru toxikologie. Právní názor nalézacího soudu o vině stěžovatele má tedy oporu v provedených důkazech a podle názoru Ústavního soudu bylo dokazování v dané věci provedeno v potřebném rozsahu, byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Rovněž tak lze konstatovat, že z odůvodnění odsuzujících rozhodnutí obecných soudů (zejména pak nalézacího soudu), jak jsou vpředu označena, nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry naopak z provedeného dokazování vyplývají.
V souvislosti s vlastním hodnocením důkazů obecnými soudy a tvrzením stěžovatele, že z nich vyplývá i naprosto reálná možnost odlišného skutkového děje, lze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval; ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázána na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly.
Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy pochybily, pokud nebyly provedeny další důkazy (stěžovatel navrhl výslechy policistů provádějících ohledání místa činu, svědků J. a P B., M. Š. a případné slyšení dalších osob). Stran důkazních návrhů stěžovatele se v uvedených souvislostech dále sluší konstatovat, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, Praha 1995), jestliže rozsah dokazování z jiných zdrojů je pro rozhodnutí postačující, jak se v dané věci stalo. Soud I. stupně k nim ve svém rozsudku uvedl, že je považuje za nadbytečné, neboť tato svědectví nejsou pro rozhodnutí potřebná, když z jiných provedených důkazů byly spolehlivě zjištěny informace, které by jinak vyplynuly z těchto výpovědí. Svědci Jiří a Pavel B. byli vyslechnuti již v přípravném řízení a nalézací soud měl tedy představu, jaké informace mohl jejich výslechem získat. Nalézací soud proto uzavřel, že z hlediska hospodárnosti a rychlosti řízení bylo zbytečné hlavní líčení odročovat. Stejné by to bylo s ostatními svědky slyšenými policisty tzv. na úřední záznam.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že ani pod aspektem ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nelze nic namítat proti názoru odvolacího soudu, že dokazování provedené soudem I. stupně bylo provedeno v potřebném rozsahu. Na odmítavém výroku Ústavního soudu nemohl nic změnit ani obecný odkaz stěžovatele na vpředu označená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a na nález Ústavního soudu, a to z důvodu jejich odlišných skutkových okolností.
Nelze proto než uzavřít, že z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnu právní pomoc obhájcem a bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož ostatně náležitě využil. Nedošlo proto ani k tvrzenému porušení dalších ústavně zaručených práv. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud, posuzujíc danou věc z hlediska ústavněprávního (čl. 83 Ústavy ČR), neshledal ze shora rozvedených důvodů porušení tvrzených ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele a s ohledem na svou konstantní judikaturu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. února 2004