ECLI:CZ:US:2004:3.US.372.03
sp. zn. III. ÚS 372/03
Usnesení
III. ÚS 372/03
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. T. P., advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2003 č. j. 3 Tdo 470/2003-748, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2002 č. j. 7 To 396/2002-716, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. června 2002 č. j. 1 T 137/2002-704, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byly porušeny kautely zakotvené v čl. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 a čl. 4 Ústavy ČR.
Dle stížnostních bodů návrhu k dotčení ústavně zaručených práv došlo jednak tím, že při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele obecné soudy, resp. soud prvního stupně ve svém rozsudku stran jím porušené povinnosti [§255 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.] co do rozhodovacích důvodů zdůrazňuje porušení pravidel obezřetného podnikání banky, když v tomto směru odkazuje na §§12-20 zákona o bankách. Přitom se v daném kontextu jedná o znění zákona, které v době stíhaného jednání stěžovatele nebylo platným a účinným. Odvolací soud rozhodující o jeho opravném prostředku zmíněné pochybení neodstranil. V této souvislosti stěžovatel obsáhle poukázal ve svých výhradách rovněž na to, že dle jeho přesvědčení soudy nedovodily žádnou konkrétně jemu zákonem uloženou či smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek.
Stěžovatel dále namítl, že nebyl ve vztahu k jeho jednání prokázán úmysl, jenž je jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl odsouzen. Soudy údajně konstruovaly v jeho případě v podstatě určitou objektivní odpovědnost, kdy jej činí odpovědným toliko za následek spočívající ve vzniku škody, neboť jak se podává z jejich skutkových zjištění, měl dostatek informací o svých povinnostech a o možném hrozícím následku. Stěžovatel se domnívá, že úmyslné zavinění ve vztahu k porušení povinnosti při správě cizího majetku mu nebyla prokázáno.
Z těchto důvodů v ústavní stížnosti blíže rozvedených se domáhá, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil. Ve svém podání rovněž navrhl odklad jejich výkonu.
Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 1 T 137/2002, jejž si za účelem posouzení opodstatněnosti námitek stěžovatele vyžádal, Ústavní soud zjistil, že poté, co mu bylo původně pro čtyři blíže specifikované skutky sděleno obvinění pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a poté, co došlo k překvalifikaci tohoto jednání na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku a v rozsahu prvých třech skutků trestní stíhání vůči stěžovateli bylo posléze zastaveno (neboť zde nedošlo ke vzniku škody), shledal po provedeném hlavním líčení Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. června 2002 č. j. 1 T 137/2002-704 stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu dle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ve znění pro posouzení jeho jednání rozhodném) a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří a půl roků, přičemž ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odsouzeného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že (stručně shrnuto) dne 29. února 1996 jako vedoucí odboru bankovních služeb Komerční banky, a. s., pobočka Jihlava, ačkoliv pravidla banky neumožňovala v daném případě čerpání finančních prostředků z běžného účtu do debetu, v rozporu se svými povinnostmi a bez oprávnění, schválením výběru částky 19.800.000,- Kč poskytl z finančních prostředků této banky hotovost společnosti H. s. r. o., a to s vědomím, že na jejím běžném účtu je zůstatek 39.108,- Kč, čímž způsobil uvedenému peněžnímu ústavu škodu ve výši 19.760.892,- Kč (blíže skutková věta a navazující argumentace na č. l. 704 a násl. spisu okresního soudu). K tomuto svému zjištění a následnému podřazení skutkového stavu pod citované ustanovení zákona dospěl soud po provedení rozsáhlého dokazování (§2 odst. 5 tr. řádu), do kterého, jak patrno ze spisu, měl stěžovatel možnost řádně ingerovat, když i realizace jeho ostatních procesních práv nebyla nikterak dotčena. Podané odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. listopadu 2002 č. j. 7 To 396/2002-716 zamítl a jeho následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2003 č. j. 3 Tdo 470/2003-748 pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto.
Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Z obsahu připojeného spisu ani napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. S jeho námitkami se obecné soudy řádně vypořádaly již v odůvodnění svých rozhodnutí, zejména pokud se týče dovození porušení smluvně převzaté povinnosti při správě cizího majetku, a stejně tak i prokázání nepřímého úmyslu stěžovatele ve vztahu k následku předpokládanému v §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (rozsudek Okresního soudu v Jihlavě a usnesení Krajského soudu v Brně). Nejvyšší soud potom svým usnesením tyto skutečnosti v rámci akceptovaného dovolacího důvodu reflektoval, když výhradám stěžovatele nepřisvědčil.
Tomuto lze dát za pravdu pouze v tom, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podle jím použitých slovních konstrukcí patrně vycházel ze zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, a to jeho §§12-20 ve znění, jež v době stíhaného jednání skutečně nebylo účinné. Na porušení povinností stěžovatele ovšem bylo ve vztahu k tomuto předpisu poukazováno okrajově, když v ostatním bylo rozhodné, že se ve své pracovní smlouvě zavázal řídit se nejen obecně závaznými právními, ale i vnitřními předpisy banky a dispozicemi a příkazy nadřízeného. Pokud potom bankovní produkty Komerční banky a. s. bylo lze poskytovat toliko za určitých podmínek a čerpání z běžného účtu vedeného ve prospěch právnické osoby do debetu nebylo v jejich rámci umožněno, je zřejmé, že je v těchto pravidlech implicitně obsažen zákaz směřující vůči zaměstnancům banky takovéto čerpání jakkoliv umožnit, aniž by musel být výslovně stanoven. Tato pravidla jsou zaměstnanci nepochybně povinni respektovat. Rovněž bylo zjištěno, že k takovému výjimečnému jednání, jež realizoval, stěžovatel za daného skutkového stavu oprávněn nebyl.
K jeho námitce, dle níž se obecné soudy nezabývaly subjektivní stránkou zavinění ve formě úmyslu, potom Ústavní soud na okraj dodává, že i v tomto směru svým povinnostem dostály, když stěžovatel v předmětném řízení provedená skutková zjištění a jejich právní hodnocení, vedoucí k závěru o naplnění předpokladů úmyslného jednání ve formě úmyslu nepřímého, v rámci obhajoby nevyvrátil. Pouhý ústní slib jednatele společnosti H. s. r. o., na nějž se stěžovatel odvolával a dle něhož výše popsaným způsobem získané finanční prostředky na svůj účet vedený u banky následně vloží, již s ohledem na zachování dostatečné a rozumně očekávané míry opatrnosti u vedoucího odboru bankovních služeb Komerční banky, a. s., jehož funkci stěžovatel zastával, za okolnost vylučující srozumění s trestně právními důsledky svého jednání považovat nelze. Obecné soudy tudíž nepochybily, pokud dovodily ve vztahu k jednání stěžovatele nepřímý úmysl s tím, že byl s předmětnými následky svého jednání srozuměn.
Vycházeje z těchto úvah, s ohledem na zjištěnou zjevnou neopodstatněnost tvrzení stěžovatele o dotčení jeho ústavně zaručených základních práv, Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl. Proto se již samostatně nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento se stal pro uvedené bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2004