ECLI:CZ:US:2004:3.US.383.03
sp. zn. III. ÚS 383/03
Usnesení
III. ÚS 383/03
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. D. S., advokátkou, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 KZn 6064/2002, spolu s návrhem na náhradu nákladů zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon], napadl stěžovatel rozhodnutí orgánu veřejné moci (usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 5. 2003 - 2 KZn 6064/2002-10) a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, které zásah státní moci umožňuje uplatnit jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon; podle odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel domnívá, že mu bylo upřeno v rozporu se zákonem jeho právo na přezkoumání rozhodnutí Policie ČR - Správy Sm kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, pracoviště Šumperk ČVS: PSM-56/OL-2002 ze dne 16. 12. 2002, kterým byla odložena věc podezření ze spáchání trestných činů porušování pravidel hospodářského styku (§127 odst. 1 tr. zák.), zneužívání informací v obchodním styku (§128 odst. 1 tr. zák.), nekalé soutěže (§149 tr. zák.) a dalších. Stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí krajského státního zastupitelství, jak je vpředu označeno, a domáhal se rovněž náhrady nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 5. 2003 (2 KZn 6064/2002-10) byla zamítnuta stížnost stěžovatele jako podaná osobou neoprávněnou [§148 odst. 1 písm. b) tr. ř]. Z jeho odůvodnění se podává, že proti usnesení policejního orgánu o odložení věci, jak bylo vpředu označeno, podal stížnost bývalý jednatel společnosti I., spol. s r. o., P. M.. Dále zde bylo konstatováno, že tato společnost je v likvidaci a podle ust. §72 obch. zák. zastupuje společnost před soudy a jinými orgány likvidátor společnosti. Stěžovatel proto není osobou oprávněnou, poškozenou v daném případě měla být spol. s r. o. I..
Z připojených příloh k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že oznámení o podezření ze spáchání trestného činu je podepsáno P. M. jako jednatelem společnosti I., spol. s r. o., a ke jménu a označení funkce jmenovaného v této společnosti je otištěno razítko společnosti I., spol. s r. o. Dále pak ze stěžovatelem připojené kopie výpisu z obchodního rejstříku I., spol. s r. o., vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2002 (20 K 42/2000-139) byl prohlášen na majetek této společnosti konkurs. Účinky konkursu nastaly dne 18. února 2002. Správcem konkursní podstaty byl ustanoven M. K..
Podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost mimo jiné i proto, že byla podána osobou neoprávněnou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje; proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného (§142 odst. 1 tr. ř.). Proti usnesení o odložení věci může poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek (§159a odst. 6 tr. ř.). Právo podat stížnost proti usnesení o odložení věci má tedy pouze poškozený, oznamovatel pouze za situace, že je zároveň poškozeným. Oznamovatel má však právo být vyrozuměn o učiněných opatřeních podle §158 odst. 2 tr. ř.
Státní zástupce v odůvodnění napadeného usnesení nesprávně argumentoval nepravdivým údajem, a to, že společnost je v likvidaci. Fakticky však byl na majetek společnosti prohlášen konkurs. Přesto je však zřejmé, že toto pochybení státního zástupce nemělo vliv na výrok ústavní stížností napadeného rozhodnutí - stížnost byla podána neoprávněnou osobou, neboť stěžovatel nevystupoval v pozici poškozeného. Ostatně oznámení o podezření ze spáchání trestného činu podal stěžovatel jako jednatel společnosti I., spol. s r. o., za kterou nebyl ke dni podání stížnosti oprávněn jednat. Ust. §59 odst. 4 tr. ř. na danou procesní situaci nedopadá, neboť ze stížnosti bylo patrno, kdo ji podává.
Z takto rozvedených důvodů neshledal Ústavní soud žádné pochybení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, které by zasáhlo do stěžovatelových ústavně zaručených práv (svobod); proto ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto rozhodnutí patrno. Odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro rozhodnutí o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení podle §83 odst. 1 zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. února 2004