ECLI:CZ:US:2004:3.US.401.04
sp. zn. III. ÚS 401/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupeného JUDr. M. K. advokátem proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2004 sp. zn. 4 To 20/2004 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2003 sp. zn. 32 T 32/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 90 a 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel požádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2003 sp. zn. 32 T 32/96 odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s dozorem a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu podnikání na dobu pěti let. Spolu se stěžovatelem byl odsouzen V. Ď. který byl v části skutku zproštěn obžaloby. Soud rovněž rozhodl o náhradě škody.
K odvolání stěžovatele a státního zástupce byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2004 sp. zn. 4 To 20/2004 podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) odst. 2 tr. ř. částečně zrušen napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o vině pod body I. a II., výrocích o trestu a náhradě škody. Odvolací soud učinil podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. vlastní rozhodnutí a stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Odsouzený skutek spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel při sedmi dílčích jednáních uzavřel, v úmyslu vylákat finanční prostředky a sebe tak obohatit, smlouvy o postoupení pohledávky, ve kterých mu poškozené společnosti postoupily pohledávky za stanovené kupní ceny, přičemž stěžovatel předstíral dostatek finančních prostředků a schopnost uhradit závazky řádně a včas, což však v úmyslu neměl a ani tak neučinil (výrok o vině pod bodem I.). Další skutek má spočívat v tom, že stěžovatel v úmyslu vylákat zboží, toto řádně a včas nezaplatit a sebe obohatit, uzavřel smlouvu se společností K. K., a. s., o dodávce a odběru černého uhlí, firmě stěžovatele bylo v sedmi případech doručeno celkem 15.000 tun uhlí v hodnotě 17.918.250,- Kč, přičemž za první dodávku stěžovatel zaplatil 1.590.750,- Kč, za druhou 570.150,- Kč a další část dodávek v hodnotě 3.042.752,20 Kč byla stěžovatelem vyrovnána pohledávkami odkoupenými od společnosti O., a. s., Opava, čímž byla K. K., a. s., způsobena škoda ve výši 12.714.597,80 Kč (výrok o vině pod bodem II.). Stěžovateli byl za tuto trestnou činnost uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání na dobu pěti let. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě škody. Ve vztahu k obviněnému V. Ď. byl napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o vině pod bodem I., výroku o trestu a ve zprošťujícím výroku pod bodem III. a věc byla ohledně tohoto obviněného vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že na odsouzené trestné činnosti se vedle obou obviněných v hlavní míře podílel P. M., jenž pod jménem stěžovatele podepsal zakládací dokumenty ke zřízenému účtu společnosti D., s. r. o., vedl jednání s poškozenými společnostmi, při kterých vystupoval pod jménem Ing. M. a trestnou činností se obohatil o miliónové prostředky. Jakkoliv tyto skutečnosti byly prý prokázány, nebylo proti tomu svědkovi zahájeno trestní stíhání, přičemž na otázku soudu, zda je spolupracovníkem policie, P. M. odmítnul odpovědět. O podílu P. M. na trestné činnosti přitom věděla řada policistů i státních zástupců. Z těchto skutečností dovozuje stěžovatel, že tento svědek byl a zřejmě stále je spolupracovníkem policie a do trestné činnosti se zapojil na její popud. Dle názoru stěžovatele tedy lze dospět k závěru, že trestná činnost byla od prvopočátku páchána s vědomím policie, která tak vytvářela podmínky pro spáchání trestného činu a její jednání se stalo součástí skutkového děje celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá. Takový postup policejních orgánů je však excesem z hranic trestního řízení i ústavního pořádku a stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci. Oba tyto soudy konstatovaly, že uplatněné námitky stěžovatel již vznesl v průběhu trestního řízení a soudy se s nimi vyrovnaly, odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, vyjádřily přesvědčení, že v trestním řízení nedošlo k porušení stěžovatelových ústavních práv a navrhly odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 32 T 32/96 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že trestná činnost byla páchána s vědomím policie, která vytvářela podmínky pro její spáchání, přičemž svědek P. M.jenž se na trestné činnosti podílel, byl policejním agentem. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se se vznesenou námitkou dostatečným způsobem vypořádaly a nepokládá ji za podloženou.
Soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel se k trestné činnosti doznal, nicméně se hájil tím, že k jejímu spáchání byl vmanipulován P. M. Soud tuto obhajobu pokládal za vyvrácenou, jelikož se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost, páchanou v době od 1. 8. 1994 do 19. 1. 1995 na různých místech České republiky, v různých firmách; stěžovatel se účastnil různých obchodních jednání a podepisoval příslušnou dokumentaci, což prokazuje jeho aktivitu a programové jednání. Spáchání trestné činnosti stěžovatelem bylo potvrzeno rovněž výpovědí většiny svědků a shromážděnou dokumentací. Ve věci nebyl zjištěn žádný signál, že by policie byla do posuzovaného případu zapojena, P. M. se tohoto jednání dopouštěl sám a zřejmě i z tohoto důvodu byla jeho spolupráce s policií z její strany dne 18. 2. 1996 ukončena (str. 24, 25 rozsudku).
Odvolací soud při posouzení stěžovatelových námitek zdůraznil, že policejní provokace je v posuzovaném případě vyloučena již charakterem trestné činnosti, jedná se o rozsáhlou trestnou činnost majetkového charakteru, které se stěžovatel dopustil na několika vzájemně nezávislých subjektech. Pokud existuje důvodné podezření, že se na ní podílela další dosud nestíhaná osoba, pak tato skutečnost neznamená, že se jednalo o policejní provokaci; soud je přitom vázán zásadou obžalovací a není oprávněn v probíhajícím trestním řízení řešit otázku viny jiné než obžalované osoby (str. 22 rozsudku).
Ústavní soud na shora konstatované závěry obecných soudů odkazuje a dále uvádí následující: Z obsahu trestního spisu a provedeného dokazování žádné zapojení policejních orgánů do trestné činnosti nevyplývá a toto nelze dovozovat z pouhé skutečnosti, že na trestné činnosti se pravděpodobně podílela další osoba, jež není trestně stíhána a která zřejmě v minulosti s policií spolupracovala. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 se přitom týkal případu, ve kterém Inspekce ministerstva vnitra zinscenovala nabídnutí úplatku obžalovanému, který jej přijal. Ústavní soud konstatoval, že v tomto případě došlo k nepřípustnému zásahu státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, přičemž stát se (výší nabídnutého úplatku) podílel na trestní kvalifikaci tohoto jednání. V posuzovaném případě však žádný podíl policie na stíhaném trestném jednání nebyl zjištěn a v tomto ohledu se jedná o pouhou stěžovatelovu spekulaci. Skutečnost, že stěžovatel nemohl být obětí tzv. "policejní provokace" je zjevná již z charakteru trestné činnosti, jak důvodně uvedl odvolací soud.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Z tohoto důvodu nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jak navrhoval stěžovatel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu