ECLI:CZ:US:2004:3.US.404.03
sp. zn. III. ÚS 404/03
Usnesení
III. ÚS 404/03
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele A. K., zastoupeného JUDr. N. O., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 2003 sp. zn. 26 Cdo 916/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 1999 sp. zn. 12 Co 61/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právu zaručeném čl. 4 odst. 1 a 4, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že soudy neposkytly řádnou ochranu jeho právům, když mu soud II. stupně uložil povinnost vyklidit označený byt a ten žalobci předat ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku, a když Nejvyšší soud, jako soud dovolací, jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl. Poukázal na okolnosti, za nichž předmětný byt začal užívat, na ústní uzavření nájemní smlouvy, která vznik jeho práva nájmu osvědčovala, na dobu po kterou byt řádně užívá a plní povinnosti s užíváním spojené, jakož i na situaci, ve které se po rozhodnutí soudu a nezájmu žalobce, tj. města Brna, smlouvu o nájmu s ním uzavřít ocitl. Proto soudy učiněná rozhodnutí, napadená ústavní stížností, považuje za tvrdá a v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 49/96 zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku, kterým dovolání stěžovatele zamítl, opodstatněně vyslovil správnost právního názoru, dle něhož v případě, kdy k bytu svědčí jiné osobě právo na bydlení, nelze byt považovat za právně volný a tato okolnost vylučuje možnost vzniku práva nájmu k témuž bytu další osobě - tedy správnost právního názoru, z něhož vyšel odvolací soud v rozhodnutí, jímž změnil rozsudek soudu I. stupně a žalovanému uložil povinnost ve stanovené lhůtě předmětný byt vyklidit, když mu k němu právo na bydlení nevzniklo. Vypořádal se také s námitkou týkající se §3 odst. 1 obč. zákona a možností jeho aplikace při rozhodování o žalobě na vyklizení bytu, když konstatoval, že podle citovaného ustanovení výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, přičemž na tomto základě je možno omezit jen stávající právo, nikoliv založit právo nové. Lze dodat, že k §3 odst. 1 obč. zákona bylo nepochybně přihlédnuto při stanovení lhůty k vyklizení bytu v délce šesti měsíců, jak vyplývá z výroku rozsudku odvolacího soudu a jeho odůvodnění - hodnocení okolností pro použití citovaného ustanovení je věcí obecného soudu.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2004