ECLI:CZ:US:2004:3.US.406.03
sp. zn. III. ÚS 406/03
Usnesení
III. ÚS 406/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele M. D. akciová společnost, zastoupeného Mgr. R. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2001 č. j. 12 Co 125/2001-73 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. května 2000 č. j. 9 C 342/98-34 ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2000 č. j. 9 C 342/98-37, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou a zevrubně odůvodněnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 11 odst. 5, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dotčení v právu na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel jednak v tom, že obecné soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům na provedení znaleckého posudku a ohledání na místě samém, jimiž chtěl prokázat své tvrzení, dle něhož se v případě televizního systému a hotelových televizorů jím provozovaného hotelu M. jedná o zařízení, která jsou určena k jinému účelu než k příjmu veřejnoprávního vysílání (České televize). Nebylo mu tak umožněno, jak uvedl v ústavní stížnosti, pokusit se úspěšně unést důkazní břemeno ohledně rozhodné skutečnosti celého sporu, přičemž za situace soudy zjištěného skutkového stavu nemohly tyto posléze ani správně aplikovat ve věci relevantní ustanovení zákona. Stěžovatel na podporu své argumentace rovněž Ústavnímu soudu předložil dva znalecké posudky, vypracované po vydání shora označených rozhodnutí, na základě nichž tvrdí, že televizní systém instalovaný v hotelu M. je možné považovat za telekomunikační zařízení ve smyslu §1 odst. 4 písm. a) zák. č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, že hotelové televizory nejsou schopny přijímat vysílání České televize a konečně že ani hotelový televizní systém či hotelové televizory nejsou zařízeními, která by byla technicky způsobilá k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. V ostatním potom v rámci své argumentace, jak již výše naznačeno, namítal nesprávnou interpretaci, resp. aplikaci ve věci rozhodných ustanovení jednoduchého práva.
Pro tyto důvody se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a po provedeném řízení je následně zrušil.
Jak vyplynulo ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (sp. zn. 9 C 342/98), jejž si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, rozsudkem ze dne 5. května 2000 č. j. 9 C 342/98-34 ve znění opravného usnesení ze dne 23. srpna 2000 č. j. 9 C 342/98-37 tamní soud zavázal stěžovatele (tehdy žalovaného) zaplatit České televizi 4. 350.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení p. a. od 23. října 1997 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 174.000,- Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. V dále specifikované části ohledně úroků z prodlení žalobu zamítl. Argumentům stěžovatele předestřeným v posléze podaném odvolání Městský soud v Praze nepřisvědčil, rozhodnutí nalézacího soudu rozsudkem ze dne 19. prosince 2001 č. j. 12 Co 125/2001-73 potvrdil a návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku zamítl (§239 odst. 2 o. s. ř. ve znění před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb.). Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. června 2003 č. j. 32 Odo 920/2002-179 pro nepřípustnost odmítl.
Pokud obecné soudy dospěly k verdiktům rozhodnutí, jak shora jsou uvedeny, opíraly je co do jejich základu, který stěžovatel rozporuje, o právní názor, že televizory umístěné v hotelu M. jsou televizními přijímači ve smyslu §1 odst. 2 zák. č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění zák. č. 135/1997 Sb. Přitom vyšly z nesporného tvrzení stěžovatele i tehdejšího žalobce, že předmětné televizory umožňují individuálně volitelnou reprodukci televizního vysílání zahraničních programů ze satelitu. Z pohledu citovaného ustanovení nepovažovaly za relevantní pro své rozhodnutí tvrzení, že byly upraveny tak, že příjem vysílání České televize byl znemožněn. Se zřetelem k tomuto náhledu na věc neshledaly důvodným návrh na provedení znaleckého posudku, jenž by se měl vyjádřit k tomu, zda televizory umístěnými v hotelu M. je příjem programů České televize možný (č. l. 9 a 41 spisu obvodního soudu). Nepřisvědčily tudíž argumentaci stěžovatele, že tyto televizory jsou telekomunikačními zařízeními určenými výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání ČT ve smyslu výjimky dle §1 odst. 4 písm. b) citovaného zákona, tj. že by byly (objektivně) určeny výhradně k jinému účelu než k příjmu vysílání České televize. Uzavřely, že televizní přijímače jsou speciální zařízení určená k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání a je-li tato podmínka splněna, jedná se o televizní přijímač i v případě, že si jej držitel upraví k jinému účelu. Proto dovodily, že na předmětné televizory dopadá dikce §1 odst. 2 věta druhá citovaného zákona a uplatněnému nároku České televize na úhradu specifikované částky ve výše uvedeném rozsahu vyhověly, když se blíže vyjádřily i k dalším námitkám stěžovatelem vzneseným.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení stěžovatelových tvrzení a po pečlivém zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná a za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci (čl. 82 Ústavy ČR).
Obecné soudy odůvodnily, proč nevyhověly důkaznímu návrhu stěžovatele na provedení znaleckého posudku, přičemž tento jejich postoj je v podstatě reflexí jimi učiněného právního posouzení věci, resp. výkladu komplexu v dané věci relevantních norem jednoduchého práva [zejména §1 odst. 2, odst. 4 písm. b) zák. č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění zák. č. 135/1997 Sb., a §1 odst. 4 písm. a) zák. č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů].
Ve smyslu své dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavní soud zvažoval nikoliv to, zda výklad dotčených norem obecnými soudy učiněný je podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž toliko zda není interpretací (natolik) extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny.
Dle judikatury Ústavního soudu nesprávná interpretace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 149 a násl.).
Ústavní soud nehledal, že by obecnými soudy ve věci stěžovatele realizovaná aplikace práva vykazovala co do jejího uplatnění vady ve smyslu ústavních hledisek v jeho judikatuře blíže vyložených [srov. k tomuto kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 (uveřejněný pod č. 98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 17 a násl.), nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 173/02 (uveřejněné pod č. 126, 127 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 85 a násl., str. 95 a násl.) a další]. Interpretace dotčených ustanovení jednoduchého práva, na základě níž obecné soudy dovodily, že stěžovatel byl povinen hradit televizní poplatky dle §1 odst. 2 zák. č. 252/1994 Sb. ve znění zák. č. 135/1997 Sb., není v nesouladu s obsahem standardních a podpůrných výkladových metod v jejich vzájemné spojitosti a nevybočuje tak z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny ve smyslu svévolné aplikace práva.
Ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost se podává jak z povahy tvrzení stěžovatele tak i z judikatury shora příkladmo vyjmenované.
Proto byla podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta. Z tohoto důvodu se již Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tento se stal pro uvedené bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2004