ECLI:CZ:US:2004:3.US.418.04
sp. zn. III. ÚS 418/04
Usnesení
III. ÚS 418/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. J.B. advokátkou, proti jinému zásahu orgánů veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství v Rokycanech a Policie ČR, Okresního ředitelství v Rokycanech, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rokycanech ze dne 8. 9. 2003, čj. Zt 141/2002-86, a usnesení policejního rady Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Okresního ředitelství v Rokycanech, ze dne 22. 7. 2003, ČTS: ORRO-131/OOK-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 6. 2004 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, Okresnímu státnímu zastupitelství v Rokycanech a Policii ČR, Okresnímu ředitelství v Rokycanech, pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aby zrušil usnesení Okresního státního zástupce v Rokycanech ze dne 8. 9. 2003, čj. Zt 141/2002-86, a usnesení policejního rady Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR, Okresního ředitelství v Rokycanech, ze dne 22. 7. 2003, ČTS: ORRO-131/OOK-2002.
Jak z této ústavní stížnosti vyplynulo, výše uvedeným usnesením policejního orgánu byla podle §159a odst. 1 trestního řádu odložena věc oznámení (stěžovatele) pro podezření ze spáchání jednak trestného činu dle §257 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, kterého se měl dopustit V.M. jednak trestného činu dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) a dle §257 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, kterého se měl dopustit Ing. arch. Z. Č. jednak trestného činu dle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) a §166 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit JUDr. J. B. a dále trestného činu dle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) a dle §257 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, kterého se měl dopustit RNDr. J. K.a to v souvislosti s poškozováním nemovitosti na pozemku p. č. 897/2 v k. ú. Rokycany a rozhodováním ve věci její demolice. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dle svého vyjádření stížnost, kterou však okresní státní zástupce usnesením napadeným touto ústavní stížností podle §148 odst. 1 trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Dále stěžovatel uvádí, že se obrátil na Krajské státní zastupitelství v Plzni, které však v postupu okresního státního zástupce či policejního orgánu žádné pochybení neshledalo, a protože rozhodnutí těchto orgánů považovalo za správná a zákonná, jeho podnět přípisem ze dne 7. 11. 2003, čj. 1 KZt 467/2003, jako nedůvodný odložilo. Stěžovatel se následně obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze a na Nejvyšší státní zastupitelství v Brně, načež mu bylo prvně uvedeným orgánem sděleno, že jeho podání bylo postoupeno Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni k vyhodnocení, zda se nejedná o obsahově shodný podnět podaný po vyřízení jeho předchozího podnětu krajským státním zastupitelstvím s tím, že pokud tomu tak bude, dojde k jeho odložení, v opačném případě bude dohled nad činností okresního státního zastupitelství vykonán a o jeho výsledku bude stěžovatel vyrozuměn. Tímto mělo dle stěžovatele dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv na projednání věci bez zbytečných průtahů a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného orgánu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Napadá-li stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, je třeba stěžovatele odkázat na ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V posuzovaném případě byla takovým prostředkem stížnost, o níž okresní státní zastupitelství rozhodlo usnesením ze dne 8. 9. 2003, a pokud se stěžovatel v návaznosti na ně obrátil na krajské státní zastupitelství se žádostí ze dne 15. 9. 2003 o přezkoumání postupu okresního státního zastupitelství a policejního orgánu, muselo nejpozději k tomuto dni dojít i k jeho doručení. Z uvedeného je zcela zřejmé, že ústavní stížnost, jež byla podána dne 30. 6. 2004, byla podána - minimálně v té části, která se týká napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení - opožděně.
Pokud stěžovatel brojí obecně proti postupu orgánů činných v trestním řízení, jež má (zřejmě) spočívat v tom, že trestně nestíhají výše jmenované osoby, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že charakteristickým znakem moderního právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, přičemž žádné ústavně zaručené subjektivní veřejné právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96 (publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, usn. č. 5). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem či snad v tom, že tyto orgány samy trestní stíhání nevedou, nelze proto spatřovat porušení takových práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Daná věc jako celek tak není vzhledem ke své povaze vůbec způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, což ústavní stížnost činí evidentně nedůvodnou.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, a to zčásti jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004