ECLI:CZ:US:2004:3.US.421.04
sp. zn. III. ÚS 421/04
Usnesení
III. ÚS 421/04
Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. M. V. advokátem proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 23 C 24/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, čj. 35 Co 124/2004-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, čj. 35 Co 124/2004-78, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 23 C 24/2004, s tím, že postupem uvedených soudů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože došlo k vybočení z ústavně konformní aplikace procesních předpisů, a dále že bylo zasaženo do jeho práva na život v demokratickém státě dle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, protože řádný výkon soudní moci je elementárním předpokladem takového státu.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením obvodního soudu byl zamítnut návrh stěžovatele (jakožto žalobce) na odmítnutí odporu podaného žalovanou - společností O. P. spol. s r. o., dne 14. 8. 2002, proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2002, čj. 7 Ro 889/2001-8. Soud vycházel z toho, že proti uvedenému platebnímu rozkazu podala žalovaná dne 26. 5. 2002 odpor a současně požádala soud o prominutí zmeškání lhůty pro jeho podání. Tato žádost byla zamítnuta usnesením uvedeného soudu ze dne 13. 6. 2002, čj. 7 Ro 889/2001-17, téhož dne bylo pod čj. 7 Ro 889/2001-18 vydáno opravné usnesení týkající se výroku platebního rozkazu, načež žalovaná podala proti předmětnému platebnímu rozkazu opětovně odpor (dne 14. 8. 2002). Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2002, čj. 22 Co 368/2002-30, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu a usnesením ze dne 30. 9. 2003, čj. 22 Co 399/2003-60, k odvolání stěžovatele, potvrdil již zmíněné opravné usnesení. K zamítnutí návrhu stěžovatele obvodní soud přistoupil z toho důvodu, že odpor proti platebnímu rozkazu byl podán včas, přičemž poukázal na ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadené rozhodnutí obvodního soudu svým, rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil, když odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Dospěl totiž k závěru, že i pro platební rozkaz platí, že při opravě chyb v psaní a v počtech, jakož i jiných zjevných nesprávností v platebním rozkazu se postupuje podle §164 o. s. ř. Pokud se oprava týká výroku rozhodnutí, běží od právní moci opravného usnesení znovu patnáctidenní lhůta k podání odvolání (§204 odst. 1 o. s. ř.). V případě opravy výroku platebního rozkazu běží analogicky lhůta k podání odporu znovu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že občanský soudní řád otázku běhu nové lhůty pro podání odporu po vydání opravného usnesení, týkajícího se výroku platebního rozkazu, neřeší, a pokud obecné soudy na daný případ analogicky aplikovaly ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř., tento svůj postup jednak nezdůvodnily, jednak se nezabývaly tím, zda postup, který k vyplnění dané mezery zvolily, nevedl k neúměrnému znevýhodnění jednoho z účastníků, resp. zda výsledek nevede k porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatel v návaznosti na to tvrdí, že soudy by měly přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a rozhodnout, kterého z účastníků zatížit nepříznivými následky, které vinou soudu nastaly, přičemž musí vzít v úvahu dřívější chování žalované a charakter opravy rozhodnutí. Jde-li o první aspekt, stěžovatelka podání odporu zmeškala a postup soudu vede k neodůvodněnému zhojení následků její nedbalosti, což je nepřípustným zásahem do rovnosti účastníků řízení, protože zatímco jednomu z účastníků není na škodu, jestliže svou nedbalostí zmešká lhůty, druhému účastníkovi je naopak způsobena újma, ačkoliv se nijak procesně neprovinil. K druhému aspektu pak stěžovatel uvádí, že z hlediska řádného procesu je vyloučeno, aby bylo proti účastníkovi řízení rozhodnuto platebním rozkazem, proti jehož obsahu nemá možnost podat odpor. Dovozuje-li se, že je-li změněn výrok platebního rozkazu, jedná se o rozkaz nový, a proto je zapotřebí poskytnout i novou lhůtu, aby byl účastník chráněn, nelze proti tomu v obecné rovině nic namítat. Toto pravidlo však není součástí objektivního práva, ale je dotvářeno soudem pro daný případ, takže není možné jej dotvářet obecně, ale je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem. Přitom by měla být poskytnuta žalované možnost podat po opravě odpor tehdy, pokud by šla oprava k její tíži, ovšem o takový případ se nejedná. Dle stěžovatele není důvod pro to, aby žalované byla poskytnuta nová lhůta k rozmyšlení nad něčím, o čem již v minulosti měla možnost rozmýšlet a co ji "nepohnulo k aktivitě". Stěžovatel považuje výklad obecných soudů za nesprávný i proto, že při aplikaci o. s. ř. jsou analogie a přiměřené použití v zásadě nežádoucí a vzhledem k vlastní podrobné úpravě institutu platebního rozkazu lze dovodit, že zákonodárce měl v úmyslu přiměřené či analogické užití jiných norem vyloučit. Jeho názoru má svědčit i systematické zařazení úpravy obou institutů, kdy odvolání je v rámci platné úpravy jediným řádným opravným prostředkem, zatímco odpor je prostředkem "defenzním" a jeho obdobou je vyjádření k žalobě ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř. Jde tedy o institut zcela jiného charakteru, než je odvolání, a tak přiměřené užití zákonné úpravy odvolání na systematicky zcela odlišný institut je dle názoru stěžovatele nemožné. Proti příbuznosti odporu a odvolání má svědčit i obsahová stránka obou institutů. Odvolání má za následek přezkum prvostupňového rozhodnutí soudem funkčně nadřazeným, odpor má za následek zrušení platebního rozkazu a následné projednání u téhož soudu, jehož předmětem však není původní rozhodnutí, ale spor sám, a jehož výsledkem není rozhodnutí ve věci původního platebního rozkazu, ale nové rozhodnutí ve věci samé. Dle stěžovatele obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, když nesprávně užily analogie k jeho tíži tak, že se dovolaly institutu, který je platebnímu rozkazu podobný jen zdánlivě, a dále že vytvořily právní konstrukci, která jej bezprecedentně a neodůvodněně znevýhodnila před žalovanou. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názory obecných soudu na to, zda je v případě opravy platebního rozkazu možné (nutné) aplikovat ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř., tedy zda od právní moci opravného usnesení, jímž byl opraven výrok platebního rozkazu, běží nová lhůta pro podání odporu. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá řadu důvodů, jež mají svědčit jeho závěru, že podle citovaného ustanovení v posuzované věci nebylo možno postupovat, a to na rozdíl od obecných soudů, které svůj závěr blíže nezdůvodnily, přičemž jeho argumentaci nelze jistou důvodnost upřít. K tomu je však třeba uvést následující. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uplatnění analogie v případě občanského soudního řádu je v zásadě nežádoucí, lze souhlasit v tom smyslu, že by bylo nepochybně lepší, kdyby uvedený zákon obsahoval úpravu všech situací, které v praxi civilního soudního řízení mohou nastat, tedy rovněž tu, jejíž řešení je předmětem daného sporu. Jestliže tomu tak není (a z povahy věci plyne, že tomu tak pro všechny případy ani být nemůže), je použití analogie na vyplnění "mezery v zákoně" nutností (není-li to ovšem vyloučeno, jak je tomu v případě např. trestního práva hmotného).
V posuzovaném případě je třeba řešit otázku, zda se vůbec o "mezeru v zákoně" jedná. Obecně je třeba vycházet z toho, že je-li opravován výrok rozhodnutí, což v podstatě znamená, že se vydává rozhodnutí nové, jež nahrazuje rozhodnutí původní, vzniká řada právních otázek, a tuto situaci pokládal zákonodárce v případě (některých) opravných prostředků, alespoň pokud jde o běh lhůty pro jejich podání, za potřebné řešit, a to tak, že bez ohledu na povahu opravy či předchozí procesní postup některého z účastníků řízení běží nová lhůta pro podání opravného prostředku (§204 odst. 1, §240 odst. 1 o. s. ř.). Stejné otázky, jež nelze neřešit, vznikají i v případě mj. platebního rozkazu, takže lze absenci příslušné úpravy považovat za tzv. mezeru v zákoně. Další otázkou je, zda je v případě platebního rozkazu možná aplikace ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. V tomto ohledu ústavní stížnost obsahuje určitý rozpor. Stěžovatel na straně jedné použití analogie zcela vylučuje, s odkazem na odlišnost institutu odporu a odvolání, na straně druhé sám uvádí důvody pro běh nové lhůty pro podání odporu, ovšem nikoliv v jeho případě. Lze souhlasit s námitkami stěžovatele, že povaha obou procesních prostředků je jiná, jsou různé i jejich procesní účinky. Nicméně není možno přehlédnout, že platební rozkaz je - co do právních účinků - staven na roveň rozsudku (§174 odst. 1 o. s. ř.), přičemž tyto právní účinky rozhodnutí ať již podáním odvolání, či odporu, nenastanou. V tomto ohledu je tedy posuzovaná situace shodná, a proto použití §204 odst. 1 o. s. ř. per analogiam bylo na místě, resp. i pro tento postup existují věcné důvody. K argumentaci stěžovatele, že daný postup byl k jeho tíži, je třeba uvést, že i v případě odvolání (event. i dovolání) mohou vznikat tytéž situace, jako nastaly v posuzovaném případě, kdy jeden z účastníků chybou soudu může být připraven dočasně či trvale o své "vítězství" ve sporu, což se může jevit jako "nespravedlivé", nicméně právní úprava je v tomto ohledu jednoznačná (byť si lze představit i právní úpravu umožňující zohlednění konkrétních okolností případu). Další otázkou je, zda nepřipadá v úvahu aplikace i jiných ustanovení občanského soudního řádu, ovšem tímto se Ústavní soud nezabýval, protože by tím mohl nepřípustně zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných.
Jak totiž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou opakovaně uvádí, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "obyčejným" zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Dovolává-li se stěžovatel čl. 36 odst. 1 Listiny, uvedené ustanovení zakotvuje právo každého obrátit se na nezávislý a nestranný soud, který je povinen při nalézání práva dbát stanoveného postupu. V tomto ohledu však nic namítáno není, naopak z ústavní stížnosti je zřejmé, že předmětné řízení před obecnými soudy nadále probíhá, přičemž stěžovatel pouze pozbyl určité výhody (svým způsobem) kontumačního rozhodnutí; není ani patrné, že by obecné soudy nedbaly příslušných procesních předpisů, neboť jak již bylo výše zmíněno, podstatou stížnosti je polemika s výkladem a použitím těchto předpisů ze strany obecných soudů. V tomto ohledu by se mohlo jednat o porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny, pouze tehdy, pokud by obecné soudy při interpretaci a aplikaci právních předpisů vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu výkladu a použití tohoto "jednoduchého" práva byl obsažen prvek svévole (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavním soudem zjevná svévole na straně obecných soudů v daném rozhodovacím procesu zjištěna nebyla (a prvně uvedený případ zde rovněž v úvahu nepřipadá), v důsledku čehož zde není nic, co by ústavní stížnost posouvalo do ústavně právní roviny. Po přezkoumání věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku tohoto řízení postup na základě §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu možný není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004