ECLI:CZ:US:2004:3.US.425.03
sp. zn. III. ÚS 425/03
Usnesení
III. ÚS 425/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ing. P. K., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 11. 8. 2003, čj. 3 Zt 181/2003-12, a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení OHD, v Olomouci ze dne 13. 6. 2003, ČTS: OROL-1195/HK-106-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 9. 2003 napadl stěžovatel usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 11. 8. 2003, čj. 3 Zt 181/2003-12, kterým byla v trestní věci proti podezřelému F. M. podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele (jakožto poškozeného) proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení OHD, v Olomouci ze dne 13. 6. 2003, ČTS: OROL-1195/HK-106-2002, jímž za použití §67 odst. 1 písm. c) trestního zákona byla věc dle §159a odst. 2 s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu odložena, kdy trestnost posuzovaných trestných činů (§248 odst. 1, 2, §250 odst. 1, 2 trestního zákona), jichž se měl podezřelý dopustit dne 17. 7. 1997, zanikla, a to vzhledem k tomu, že o jeho trestné činnosti bylo rozhodnuto až dne 13. 6. 2003.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na vlastnictví a na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom argumentuje tím, že postup příslušných orgánů je v daném případě stanoven trestním řádem, a tak není přípustné, aby stěžovatel jako účastník řízení byl poškozen takovým postupem policie a státního zastupitelství, kterým došlo k uplynutí promlčecí lhůty. Dle stěžovatele měly jeho podněty vést policejní orgány k prošetření věci a k případnému zahájení trestního stíhání. Současně se v ústavní stížnosti poukazuje na rozpory v závěrech uvedených orgánů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého, kdy naopak věc byla ve smyslu §159a odst. 2 trestního řádu odložena. Jak však opakovaně Ústavní soud uvádí, charakteristickým znakem moderního právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, přičemž žádné ústavně zaručené subjektivní veřejné právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 7, usn. č. 5). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze proto spatřovat porušení takových práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. února 2004