ECLI:CZ:US:2004:3.US.429.03
sp. zn. III. ÚS 429/03
Usnesení
III. ÚS 429/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2002, čj. 10 Co 579/2002-33, a usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 22. 4. 2002, čj. 3 E-Nc 36/2002-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2002, čj. 10 Co 579/2002-33, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 22. 4. 2002, čj. 3 E-Nc 36/2002-11, když tvrdila, že uvedeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože krajský soud jako soud odvolací jí neposkytl stanoveným způsobem ochranu jejího práva a její záležitost neprojednal spravedlivě; dále mělo být porušeno právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, přičemž toto porušení bylo založeno již rozhodnutím soudu prvního stupně.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem okresního soudu byla nařízena na základě platebního rozkazu ze dne 3. 4. 1992, vydaného Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. Ro 293/92, exekuce na majetek stěžovatelky (jakožto povinné) a provedením této exekuce byl pověřen soudní exekutor. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyhodnotil, že návrh na nařízení exekuce měl předepsané náležitosti (§38 a násl. exekučního řádu) a že byly splněny zákonné předpoklady pro její nařízení, rovněž tak vydané usnesení obsahuje dle odvolacího soudu stanovené náležitosti (§44 odst. 6 exekučního řádu). Odvolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že výše uvedený platební rozkaz pozbyl své účinnosti rozhodnutím ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 193/95 u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, a ve věci vedené pod sp. zn. 13 Co 427/98 u Krajského soudu v Ostravě, protože proti zmíněnému podkladovému rozhodnutí (platebnímu rozkazu) nebyl podán odpor ani odvolání a toto rozhodnutí nabylo právní moci. Pokud v jiné právní věci, na základě téhož hmotněprávního vztahu, dospěl občanskoprávní soud k odlišnému právnímu závěru a v rámci odvolacího řízení příslušný návrh vůči stěžovatelce zamítl, neboť jinak posoudil existenci ručitelského závazku - ovšem za jiné období, pak takovéto rozhodnutí nemůže nijak ovlivnit existenci a účinnost podkladového rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud ČR podle §243 odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, poté co dospěl k závěru, že přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §273 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., protože o rozpor s hmotným právem nemůže jít z toho důvodu, že napadené rozhodnutí vychází z práva procesního; dle dovolacího soudu stěžovatelka zpochybňuje věcnou správnost titulu a taková námitka je při nařízení exekuce bezcenná.
V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v důsledku jiného rozhodnutí, resp. jiného právního stavu, dokumentovaného veřejnou listinou - rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 13 Co 427/98-99, nastala neúčinnost exekučního titulu, tj. platebního rozkazu ze dne 3. 4. 1992, sp. zn. Ro 393/92, a to ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Vykonávané rozhodnutí pozbylo účinnosti v důsledku toho, že o nároku z téhož a trvajícího právního vztahu bylo soudem (viz výše citovaný rozsudek) rozhodnuto tak, že nejde o nárok žalobce (oprávněného), protože vztah mezi ním a stěžovatelkou je založen právním úkonem absolutně neplatným. Proto odvolací soud měl usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení - jde totiž o relevantní důvod zastavení exekuce i bez návrhu. Dle stěžovatelky tak nebyla věc projednána spravedlivě, v důsledku čehož jí po provedení exekuce bylo odňato právo pokojně užívat svůj majetek.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatelky s procesním postupem odvolacího soudu; ten dle stěžovatelky měl rozhodnutí soudu prvního stupně na základě §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit. Úvodem lze - pro upřesnění - uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaného ve věci nařízení výkonu rozhodnutí, avšak citované ustanovení, jež mělo být odvolacím soudem dle stěžovatelky aplikováno, dopadá na postup soudů po nařízení výkonu rozhodnutí. Pokud tedy stěžovatelka chtěla docílit zastavení výkonu rozhodnutí, měla učinit příslušný návrh u soudu prvního stupně.
Jde-li o samotné nařízení výkonu rozhodnutí, odvolací soud, jak vyplynulo z napadeného usnesení, se otázkou splnění zákonných podmínek pro ně zabýval a své závěry řádně zdůvodnil; v odůvodnění se rovněž vypořádal s námitkou údajné právní neúčinnosti exekučního titulu a s jeho názorem, jak lze dovozovat z rozhodnutí dovolacího soudu, se ztotožnil i Nejvyšší soud ČR, když konstatoval, že stěžovatelka v podstatě zpochybňuje věcnou správnost titulu, což má být ve vykonávacím řízení bezpředmětné. Je tedy zřejmé, že otázka účinnosti exekučního titulu byla tedy obecnými soudy posouzena, přičemž sama skutečnost, že stěžovatelka s názory obecných soudů nesouhlasí, ještě nezakládá přípustnost ústavní stížnosti. Dle konstantní judikatury Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do jejich činnosti by mohl zasáhnout v případě, že jejich postup byl v nesouladu s požadavky ústavnosti, v posuzovaném případě tehdy, jestliže by byla daná právní otázka řešena svévolně, ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti. Tato skutečnost však zjištěna nebyla. Vznik neúčinnosti exekučního titulu dle obecně uznávané literatury (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, C. H. Beck, 6. vydání 2003, str. 1249 a násl.) může nastat jednak ze zákona, jednak v důsledku jiného rozhodnutí či na základě právní skutečnosti, která znamená zánik hmotněprávního stavu, na němž byl titul založen; žádný z těchto důvodů však není případem stěžovatelky. Ta sice tvrdí, že ve věci bylo vydáno jiné rozhodnutí, avšak v případě dalšího rozhodnutí (tj. výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě) o stejnou věc nešlo vzhledem k období, za které byl nárok žalobci posuzován (kdyby ostatně šlo o stejnou věc, dalšímu rozhodnutí by bránila překážka res iudicata), stejně tak vydání zmíněného rozhodnutí není (novou) právní skutečností ve smyslu výše uvedeném. Závěrem dlužno dodat, že příčina vzniku nastalé situace tkví v nečinnosti stěžovatelky po doručení předmětného platebního rozkazu, a tak nezbývá než stěžovatelku odkázat na zásadu "každý nechť si střeží svá práva".
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. února 2004